Royal Blood - Typhoons

Britskému duu Royal Blood stačily k ohromné popularitě a věhlasnému renomé pouze basa, bicí a křiklavý zvuk odkoukaný od The White Stripes. Samozřejmě bychom jim zkratkovitým popisem trochu křivdili, neboť fungující chemie mezi nimi tkví především v nápaditosti a rafinovanosti. Obě jejich předchozí desky měly co nabídnout, ale úplné rockové nirvany tihle dva přesto zatím nedosáhli. Na novince "Typhoons" k ní ale mají vůbec nejblíž.

Stará známá moudrost tvrdí, že třetím albem se ukazuje, jestli je kapela skutečně úspěšná. Nahlíženo touto optikou čeká Royal Blood pravděpodobně světlá budoucnost. Jejich letošní dílo je nejvyrovnanější a především dosud nejzábavnější nahrávkou jejich diskografie. Opuštění rockových a hardrockových mantinelů jim jedině prospělo. Snad i proto, že s disco prvky nakládají opatrně a nesnaží se jimi zakrývat kytarové riffy, na kterých své skladby stále stavějí.

Zřejmě ne náhodou na "Typhoons" sem tam probleskne inspirace novějšími Queens Of The Stone Age. Ostatně lídr QOTSA Josh Homme jim pomohl s výbornou skladbou "Boilermaker" a dvěma bonusy. Propojení disca a rocku, nejvíce patrné v písních "Million and One" a "Limbo", také dává vzpomenout na Kasabian a jejich předposlední experimentální kolekci "48:13". Zatímco tehdejší novinka rodáků z Leicesteru byla přijata kvůli násilnému zvukovému zvratu vlažně, Royal Blood se se stylovou obměnou poprali o dost lépe.

Album má po celou dobu nesmírný náboj a elektrizující tempo. Jediným ostrůvkem klidu k posluchačově nadechnutí je klavírní balada "All We Have Is Now" na samém chvostu tracklistu a i ta má své kouzlo. Brightonským umělcům přesto nejvíce sluší zuřivé riffové kotrmelce a masivní zvuk - obé splňuje startovací hitovka "Trouble's Coming", která navíc patří k těm nejtvrdším kusům z jejich pera. Skvěle vyznívá také titulní "Typhoons" nebo hravě nakažlivá "Who Needs Friends".

Půlhodinka s "Typhoons" uteče jako voda. Na paletě deseti skladeb nám formace nabídla moderní, autorsky silný počin, který v sobě snoubí ostrovní kytary i americkou okázalost. Třetí deskou předčili Royal Blood svůj téměř sedm let starý debut. Dvojku "How Did We Get So Dark?" dokonce předběhli o celou míli.