Ve zkratce by se dalo říct, že Royal Blood přišli, zahráli a zvítězili. Eponymní debut z roku 2014 zapříčinil masový zájem o anglické duo z Brightonu a značka Royal Blood se stala žádaným zbožím celé evropské hudební scény. Na kapelu fungující aktuálně teprve čtyři roky nevídaný úspěch. Veleúspěšné debuty jsou sice hodně fajn, ale mají jednu vadu - těžko se na ně navazuje.
Novinka "How Did We Get So Dark?" kapelu nikam příliš neposouvá. Royal Blood stále sází na jednoduché písničky, výraznou rytmiku i až stadionové refrény. Album se tak co do nápaditosti i skladatelské zručnosti může s úspěšným debutem v klidu poměřovat. Pecky jako "Lights Out", "I Only Lie When I Love You" či "Hook, Line And Sinker" fungují a baví pro dvojici typickou muzikálností.
Tím, že duo výrazově pokračuje přesně tam, kde po debutu skončilo, chybí moment překvapení i euforie, která se dostavila po prvních posleších explozivních písní "Figure It Out" či "Out Of The Black". Půlhodinka materiálu sázející víceméně na jistotu potěší, ale nenadchne. Občasným pocitům nudy se proto novinka tentokrát nevyhne. Štastnou volbou byla kratší stopáž, díky čemuž dobré skladby lépe vyniknou a deska působí sevřenějším dojmem.
Zcela očekávaně se Royal Blood znovu spojili s producentem Tomem Dalghetym (produkoval například Pixies, Killing Joke či Therapy?), se kterým v bruselském studiu ICP novinku finalizovali. Ještě předtím však spolupracovali s mladým producentem... číst dále
Ve zkratce by se dalo říct, že Royal Blood přišli, zahráli a zvítězili. Eponymní debut z roku 2014 zapříčinil masový zájem o anglické duo z Brightonu a značka Royal Blood se stala žádaným zbožím celé evropské hudební scény. Na kapelu fungující aktuálně teprve čtyři roky nevídaný úspěch. Veleúspěšné debuty jsou sice hodně fajn, ale mají jednu vadu - těžko se na ně navazuje.
Novinka "How Did We Get So Dark?" kapelu nikam příliš neposouvá. Royal Blood stále sází na jednoduché písničky, výraznou rytmiku i až stadionové refrény. Album se tak co do nápaditosti i skladatelské zručnosti může s úspěšným debutem v klidu poměřovat. Pecky jako "Lights Out", "I Only Lie When I Love You" či "Hook, Line And Sinker" fungují a baví pro dvojici typickou muzikálností.
Tím, že duo výrazově pokračuje přesně tam, kde po debutu skončilo, chybí moment překvapení i euforie, která se dostavila po prvních posleších explozivních písní "Figure It Out" či "Out Of The Black". Půlhodinka materiálu sázející víceméně na jistotu potěší, ale nenadchne. Občasným pocitům nudy se proto novinka tentokrát nevyhne. Štastnou volbou byla kratší stopáž, díky čemuž dobré skladby lépe vyniknou a deska působí sevřenějším dojmem.
Zcela očekávaně se Royal Blood znovu spojili s producentem Tomem Dalghetym (produkoval například Pixies, Killing Joke či Therapy?), se kterým v bruselském studiu ICP novinku finalizovali. Ještě předtím však spolupracovali s mladým producentem Jolyonem Thomasem, s nímž na konci roku 2016 připravili hrubé základy písní. Jak je ovšem známo, Mike Kerr a Ben Thatcher do produkování hodně mluví a do výsledku si moc kecat nenechají. Přirozeně lze očekávat, že do budoucna se pozice možná chopí sami.
Dobré písničky, šlapavá rytmika, strhující energie i stále působivý vokál Mikea Kerra; tím vším druhý počin britského dua disponuje. Co je tedy zač ta kousavá hořká pachuť na jazyce po poslechu novinky? Na vině je ona monotónnost, kterou kapela desce vetkla. Stále se opakující zvuky, které se po debutu zdály vyčerpané, jsou tu znovu luhovány a ždímány až do úplného vysušení. Chtělo to více čerstvého větru do plachet stále skvělé rockové lodi Royal Blood. Její pouť po hudebních moří rozhodně nekončí a ani ne zcela přesvědčivá albová dvojka na tom nic nezmění. Navíc není pochyb, že v živém provedení to bude ještě o stupínek zajímavější.
Komentáře