Lady Gaga - Mayhem

Lady Gaga se na přelomu nultých a desátých let tohoto tisíciletí mluvilo jako o nové královně popu, o té, která převezme štafetu po Madonně. Jenže po komerčních trhácích "The Fame (Monster)" a "Born This Way" se její další studiovky tak masového úspěchu už nedočkaly.

I když si stále držela vysokou popularitu a občas se jí urodil nějaký hit, například oscarový duet "Shallow" s Bradleym Cooperem či singl "Rain On Me" s Arianou Grande, který táhl jinak velmi rychle zapomenutou éru předešlé řadovky "Chromatica", ocitla se trochu ve stínu jiných. Taylor Swift, Adele, Beyoncé, Billie Eilish nebo Dua Lipa byly víc v kurzu.

S nahrávkou "Mayhem" se však Mother Monster znovu tvrdě hlásí do boje o pomyslnou korunu.

Ač dopředu avizovala návrat ke svým kořenům, tedy k chytlavému tanečnímu popu a strašidelné estetice, nejde rozhodně o žádné retro album. Naopak zní nečekaně svěže, aktuálně (byť neskrývaně čerpá z hudební historie) a barevně. Stará Gaga se tu potkává s tou současnou, poznamenanou mnoha pády, které ji evidentně nezabily, ale posílily.

"I když se vám nepodaří složit všechny kousky dokonale dohromady, stejně můžete vytvořit něco krásného a celistvého," nechala se slyšet v souvislosti s novým materiálem pojednávajícím o přeměně chaosu v lásku - a splnila to do puntíku.

Singly "Disease" a "Abracadabra" mohly budit mírné pochybnosti (první svým tvrdým zvukem a naléhavostí, druhý až příliš zřetelným odkazem na "Bad Romance"), zda ještě hudba Lady Gaga může v této době zarezonovat tak silně jako před téměř dvěma dekádami. Jenže výsledná odzbrojující hitová smršť tyto obavy naprosto shazuje ze stolu. S interpretkou budete chvílemi tančit jako smyslů zbavení.

Po zmíněných prvních dvou kouscích přichází výborný song "Garden Of Eden". Stefani Germanotta si v něm rytmicky odsekávanými slokami připravuje půdu pro slaďoučký, zcela samozřejmě nakažlivý refrén. Její hlas v něm okamžitě připomene bezstarostnost zpěvaččiných raných klasik. Aby to bylo správně gaga, nesmí chybět trocha podivínských zvuků.

"Perfect Celebrity" překvapí velmi syrovým a řízným refrénem (Lady G. prohlásila, že ji inspiroval dokonce i electro-grunge), "Vanish Into You" zase čerpá z glam rocku a tvorby Davida Bowieho. Lze si snadno představit, že na koncertech půjde - i díky síle jejího vokálu - o ten moment, který bude publikum zvedat ze sedadel. Nesmírně zábavně vyznívá i písnička "Zombieboy", která svým diskotékovým zvukem znovu silně připomene éru "The Fame", konkrétně třeba "Disco Heaven".

Osmdesátkový synthpop se ozývá z "How Bad Do U Want Me", jejíž stadionový refrén rovněž míří do černého. A moc nevadí ani skutečnost, že působí trochu jako skladba od Taylor Swift. Pokud byste měli tanečního trsání málo, pak se můžete spolehnout na songy "Don't Call Tonight" nebo "Shadow Of A Man". Této rozjeté desce zkrátka nepadá řetěz ani ve druhé polovině.

Jiný druh emocí rozdmýchá jedna z vůbec nejpovedenějších položek - "The Beast". V ní Gaga buduje napětí postupně, aby vás svým pěveckým nasazením nakonec strhla.

"Blade Of Grass" rozšiřuje bohaté portfolio balad osmatřicetileté popové divy. Hned na první poslech se lze jen těžko ubránit dojmu, jako byste od ní už tuto melodii někdy slyšeli, ve finále ale pořád jde hlavně o to, jestli je to dobrá písnička. A to rozhodně je, dokonce skvělá.

Závěrečný duet "Die With A Smile" s Brunem Marsem se podle prvních informací v tracklistu objevit neměl, jeho obrovský úspěch ale nakonec zapříčinil opak. Ač se mezi ostatní kousky až tolik nehodí, jde o velkolepé zakončení extrémně podmanivé přehlídky hitů.

Mezi čtrnácti položkami zaostává jen v pořadí šestá a lehce mdlá "The Killah", v níž hostuje francouzský DJ Gesaffelstein. Ze všech ostatních by se klidně mohly stát singly - a takový zásah do cíle se už v dnešním popu vidí málokdy.

Lady Gaga tentokrát s pomocí hlavních producentů Andrewa Watta a Cirkuta opravdu šlápla na plyn. Tak zábavnou, přímočaře chytlavou a zároveň velmi lehce a nenuceně znějící desku už od ní asi skutečně čekal málokdo. Navzdory veškerému zvukovému chaosu navíc perfektně drží pohromadě. S "Mayhem" je třeba počítat jako s adeptem na popové album roku.]]>