Na konci roku by se dal sentimentem a patetickými pohledy vytapetovat letištní hangár. Nejeden rekapituluje a přemítá. Dumá a hodnotí. A to samé dělají i novináři, publicisté, blogeři a já nevím, kdo ještě. Hlavně shrnout to nejpodstatnější do několika bodů a připomenout ostatním, co opravdu stálo za to. Patřím mezi skupinku úchylů, kteří se v těchto výročních žebříčcích patologicky vyžívají.
Definice hypnotického popu podle redaktora magazínu The Wire Davida Keenana obsahuje mnohem víc, než se může zdát. Jde především o fragmentární návraty do dětství, odkud si umělci vypůjčují skoro zapomenuté zvukové stopy – hauntologie. V minulém roce poměrně rozšířený termín. Stejně jako tendenční nálepky chillwave nebo witch house. Matthew Barnes se svým projektem Forest Swords mezi těmito lakonickými bublinami roztáčí kola časoprostorového kolotoče, aby ve vlastním eintopfu nutil posluchače přemýšlet o izolovanosti svého vlastního já v prostředí, které vás pohlcuje. Barnes v hypnotických smyčkách kytarových riffů nafukuje obří panoptikum existenciální nejistoty. Není těžké se v tom ztratit a není lehké se toho environmentálního pekla vzdát.
Barnes ve vás probudí fetišistického neznaboha, který se rád a obnažený nechá vázat ke stromu a je nucen se uprostřed hlubokého lesa dívat na intimní divadlo šestiaktové katarze. Mučení jehňátek. Znovu a znovu. Forest Swords upřednostňuje surrealistickou formou minimalistické flashbacky, kterým... číst dále
Na konci roku by se dal sentimentem a patetickými pohledy vytapetovat letištní hangár. Nejeden rekapituluje a přemítá. Dumá a hodnotí. A to samé dělají i novináři, publicisté, blogeři a já nevím, kdo ještě. Hlavně shrnout to nejpodstatnější do několika bodů a připomenout ostatním, co opravdu stálo za to. Patřím mezi skupinku úchylů, kteří se v těchto výročních žebříčcích patologicky vyžívají.
Definice hypnotického popu podle redaktora magazínu The Wire Davida Keenana obsahuje mnohem víc, než se může zdát. Jde především o fragmentární návraty do dětství, odkud si umělci vypůjčují skoro zapomenuté zvukové stopy – hauntologie. V minulém roce poměrně rozšířený termín. Stejně jako tendenční nálepky chillwave nebo witch house. Matthew Barnes se svým projektem Forest Swords mezi těmito lakonickými bublinami roztáčí kola časoprostorového kolotoče, aby ve vlastním eintopfu nutil posluchače přemýšlet o izolovanosti svého vlastního já v prostředí, které vás pohlcuje. Barnes v hypnotických smyčkách kytarových riffů nafukuje obří panoptikum existenciální nejistoty. Není těžké se v tom ztratit a není lehké se toho environmentálního pekla vzdát.
Barnes ve vás probudí fetišistického neznaboha, který se rád a obnažený nechá vázat ke stromu a je nucen se uprostřed hlubokého lesa dívat na intimní divadlo šestiaktové katarze. Mučení jehňátek. Znovu a znovu. Forest Swords upřednostňuje surrealistickou formou minimalistické flashbacky, kterým dodá konkrétnost až sepnutí obvodů ve vašem mozku. Muzika tak nehostinná, že se krutý sever stává jahodovým záhonem. Deska Dagger Paths během roku sklidila (vyšla dvakrát; na začátku roku jen na vinylu a na konci v rozšířené verzi pro britský trh i na cédéčku a v digitální formě) tak nadšené ohlasy, že se Barnes na svém facebooku nestačil divit. Westernová reflexe přírody kolem rodného Wirralu/Liverpoolu, která klade důraz na individualitu, a její nekonformnost se zdá být druhou stranou mince toho, co kdy Liverpool pro popkulturu znamenal. Dagger Paths je výjimečná nahrávka, která se ve vás časem rozroste do mamutích rozměrů. Nechte ji, je to fajn.
(Pro Full Moon #10 - zkráceno.)
Komentáře