Manchesterští Elbow se během posledních pár let proměnili z poměrně velké kapely na hódně velkou kapelu. Když před třemi lety vydávali čtvrté album The Seldom Seen Kid (Fiction Records), nejspíš nemohli tušit, že jim začne být téměř přes noc všechno malé, že jim začnou z triček koukat lokte. Dvojnásobně platinový prodej, recenze překypující superlativy, Mercury Prize (nominováni byli i v roce 2001 za debut Asleep in the Back), cover verze skladby Mirrorball natočená jejich skladatelským vzorem Peterem Gabrielem... To vše s deskou, kterou si Elbow, v čele s klávesistou (a nejspíš i čarodějem) Craigem Potterem, vyprodukovali naprosto sami ve svých Blueprint Studios.
Po takovém mezníku musí být těžké nezpychnout, případně svou další tvorbu nezazdít rozmělňováním nebo podbízením se. Frontman Guy Garvey k tomu lakonicky podotýká: „Když natočíte pukavce, načichne vám tím i předchozí katalog. To my neuděláme.“ Ale přeci jen – odkud a jak začít po tak zázračném úspěchu?
Především jak se ukázalo, bylo potřeba začít hned. Po skončení turné k The Seldom Seen Kid si chtěli původně vybrat zaslouženou dovolenou, ale už po pár dnech je začaly svrbět skladatelské prsty. Hlavní textař Garvey se cítil natolik v pohodě, že musel inspiraci pro melancholii, která k hudbě Elbow patří, hledat jinde než ve vztahových tématech (posledně například hitovka Grounds for Divorce). A tak do svých slov vetkal vlastní i společné vzpomínky na dětství (členové kapely... číst dále
Manchesterští Elbow se během posledních pár let proměnili z poměrně velké kapely na hódně velkou kapelu. Když před třemi lety vydávali čtvrté album The Seldom Seen Kid (Fiction Records), nejspíš nemohli tušit, že jim začne být téměř přes noc všechno malé, že jim začnou z triček koukat lokte. Dvojnásobně platinový prodej, recenze překypující superlativy, Mercury Prize (nominováni byli i v roce 2001 za debut Asleep in the Back), cover verze skladby Mirrorball natočená jejich skladatelským vzorem Peterem Gabrielem... To vše s deskou, kterou si Elbow, v čele s klávesistou (a nejspíš i čarodějem) Craigem Potterem, vyprodukovali naprosto sami ve svých Blueprint Studios.
Po takovém mezníku musí být těžké nezpychnout, případně svou další tvorbu nezazdít rozmělňováním nebo podbízením se. Frontman Guy Garvey k tomu lakonicky podotýká: „Když natočíte pukavce, načichne vám tím i předchozí katalog. To my neuděláme.“ Ale přeci jen – odkud a jak začít po tak zázračném úspěchu?
Především jak se ukázalo, bylo potřeba začít hned. Po skončení turné k The Seldom Seen Kid si chtěli původně vybrat zaslouženou dovolenou, ale už po pár dnech je začaly svrbět skladatelské prsty. Hlavní textař Garvey se cítil natolik v pohodě, že musel inspiraci pro melancholii, která k hudbě Elbow patří, hledat jinde než ve vztahových tématech (posledně například hitovka Grounds for Divorce). A tak do svých slov vetkal vlastní i společné vzpomínky na dětství (členové kapely spolu tráví čas už od šestnácti let). Snění, první lásky, životní rozcestníky, všechny ty možnosti... „Kluci, postavte si třeba raketu!“ – „Tak teda jo...“
Kdysi, při poslechu jejich výtečné (a dnes poněkud zastíněné) desky Leaders of the Free World (V2, 2005), mi Garveyho vokální projev připomínal Eddieho Veddera; teď už ale není pochyb o tom, že hlavní paralelou je strýček Gabriel (Peter). Podobnost hlasů je až zarážející – takřka totožné třásně ve vyšším rejstříku, jen s mnohem medovějšími hloubkami. Takže když zpěvák vyšplhá na vyšší příčky melodií, jako třeba v refrénu Lippy Kids, skoro slyšíme staré Genesis z období „broadwayského jehněte“. Není to náhoda; frontman bral při práci na Build a Rocket Boys! u „pana profesora“ konzultační hodiny.
Úvodní píseň je natolik brilantní, že než se oslněni rozkoukáte, z několika dalších kusů „vidíte“ jen kontury. Aranžmá alba není tak bombastické, což rozhodně neškodí. Hodně prostoru mají Potterovy klávesy, ale dojde i na orchestrální rozmáchlosti a ve větší míře na sbor (v souvislosti s tématem desky sbor mladistvých The Hallé Youth Choir). Vzhledem k tomu, že Elbow opět nahrávali ve svém Blueprintu, který je pro ně druhým domovem, panuje na desce navzdory občasným teatrálním gestům důvěrná a sevřená nálada. I když kapela vyrostla, zůstává komorní. A komora je tak akorát velká, aby se do ní vešel kvintet pánů kluků i s řadou hostí a všichni měli dost kyslíku na dvaapadesát minut skvělé hudby.
(Pro Full Moon #12 - zkráceno.)
83.33%
53.33%
57.50%
70.00%
Komentáře