Tuarežské pouštní blues jsme si zvykli spojovat především s hudebníky z Mali, toto početné a hrdé etnikum je ale domovem také ve značné části Alžírska a Nigeru. A právě z posledně jmenované země pochází skladatel, zpěvák a zejména mimořádně nadaný kytarista Omara Moctar zvaný Bombino. Širší hudební veřejnosti se představil v roce 2011 albem Agadez a díky němu i díky účinkování ve stejnojmenném dokumentu přilákal pozornost Dana Auerbacha, poloviny slavného dua The Black Keys, který se ujal produkce jeho další desky nazvané Nomad
Americký zpěvák a multiinstrumentalista se o rok dříve jako producent zaskvěl s albem Locked Down, na němž do značné míry pomohl Dr. Johnovi resuscitovat jeho kariéru a i v případě Bombina neváhal do výsledného díla otisknout nemálo z vlastních hudebních vizí. Bylo by ale přehnané tvrdit, že je nigerskému kytaristovi nějak vnucoval, že by proutek jeho muzikantské přirozenosti násilně ohýbal v honbě za komerčním úspěchem. Bombinovy písně spíš aranžérsky prokrvil a probarvil a rozhodně se nezdá, že by se jejich autor v nové poloze cítil nesvůj. Původní esprit saharské hudby zůstal zachován a Auerbachova produkce mu pouze otevírá nové možnosti vyjádření.
Napoprvé nejvíc praští přes uši rocková energie písní Amidinine a Azamane Tiliade, které v akustické podobě vyšly už na tři roky staré Bombinově nahrávce Agamgam 2004. Mimořádnou intenzitu jim dodávají nejen dravé i elastické kytarové riffy, úderné bicí a... číst dále
Tuarežské pouštní blues jsme si zvykli spojovat především s hudebníky z Mali, toto početné a hrdé etnikum je ale domovem také ve značné části Alžírska a Nigeru. A právě z posledně jmenované země pochází skladatel, zpěvák a zejména mimořádně nadaný kytarista Omara Moctar zvaný Bombino. Širší hudební veřejnosti se představil v roce 2011 albem Agadez a díky němu i díky účinkování ve stejnojmenném dokumentu přilákal pozornost Dana Auerbacha, poloviny slavného dua The Black Keys, který se ujal produkce jeho další desky nazvané Nomad
Americký zpěvák a multiinstrumentalista se o rok dříve jako producent zaskvěl s albem Locked Down, na němž do značné míry pomohl Dr. Johnovi resuscitovat jeho kariéru a i v případě Bombina neváhal do výsledného díla otisknout nemálo z vlastních hudebních vizí. Bylo by ale přehnané tvrdit, že je nigerskému kytaristovi nějak vnucoval, že by proutek jeho muzikantské přirozenosti násilně ohýbal v honbě za komerčním úspěchem. Bombinovy písně spíš aranžérsky prokrvil a probarvil a rozhodně se nezdá, že by se jejich autor v nové poloze cítil nesvůj. Původní esprit saharské hudby zůstal zachován a Auerbachova produkce mu pouze otevírá nové možnosti vyjádření.
Napoprvé nejvíc praští přes uši rocková energie písní Amidinine a Azamane Tiliade, které v akustické podobě vyšly už na tři roky staré Bombinově nahrávce Agamgam 2004. Mimořádnou intenzitu jim dodávají nejen dravé i elastické kytarové riffy, úderné bicí a neodbytné melodie, ale i typická saharská houpavá repetitivnost. To je ale jen jeden, i když nejefektnější trik, který mají Bombino s Auerbachem v rukávu. Zvukově vzdušnější skladby nejsou o nic méně zajímavé, naopak je v nich pro různé inovace ještě víc prostoru. Sólo na vibrafon vplyne do písně Imuhar stejně nečekaně jako přirozeně. Pedálová steel kytara amerického hráče Russe Pahla tvaruje nad Bombinovým nástrojem nenápadné mlžné tóny (Adinat), jindy si o pozornost říká důrazněji (Aman, Tamiditine), nikdy ale protagonistu alba nezastíní. Podobně klávesové plochy Bobbyho Emmetta jen velice opatrně dolaďují atmosféru a pokud už o sobě dají vědět nápadněji, jako v písni Zigzan, opět se s Bombinovou virtuózně štěbetající kytarou organicky doplňují v opojném celku.
Právě v jistotě, s jakou si tuarežský umělec tváří v tvář relativně výrazným produkčním zásahům zachoval svou identitu, se projevuje síla jeho osobnosti. Narozdíl od proslulých Tinariwen patří k čerstvé generaci saharských muzikantů a tudíž je logicky otevřenější novým vlivům a dokáže s nimi promyšleně a nápaditě pracovat. I díky tomu tak mohl mezi ním a Danem Auerbachem vzniknout rovnocenný tvůrčí vztah a nikoli nějaká postkoloniální nerovnice mezi bílým mentorem a nomádem bez širšího rozhledu. Tahle spolupráce zkrátka dopadla výtečně., skoro tak dobře jako stejného roku uskutečněná kooperace mezi Rokií Traoré a Johnem Parishem. Bombino se díky ní vyhoupl na čelo stále početnějšího pelotonu tuarežských hudebníků.
Komentáře