Bombino - Azel

Už podruhé se tuarežský kytarista a zpěvák Bombino svěřil do rukou západního producenta, s Davidem Longstrethem (Dirty Projectors) šel ale znatelně jiným směrem, než na albu Nomad. Ústřední formulí jeho spolupráce s Danem Auerbachem byla rozmáchlost a barevnost, Longstreth zaujímá submisivnější přístup a staví tak Bombina jako sólistu do ostřejšího světla. Na desce Azel se oba zříkají různorodého aranžérského tónování a ženou ji dopředu v podstatně sevřenějším a údernějším modu, kde Bombino dominuje jako zpěvák, ale především jako kytarista. Jeho brilantní hra, v níž se hranice mezi rockovými a saharskými postupy přirozeně rozpouští, září do daleka ničím nestíněna, zároveň zůstává účelná, respektující tah a dynamiku písniček. Je pojivem celé desky, ale je těžké, ne-li nemožné se jí přesytit.

Převládající elektrickou polohu (chvílemi je to spíš pouštní hard rock než blues) provzdušňují čtyři akustické skladby bez bicí soupravy. Právě v nich Bombinova technika vynikne nejvíc, zatímco ty hlasitější zase strhávají energií a melodickou chytlavostí. Vůbec se nestydím mluvit o hitech. V některých případech (Akhar Zaman, Tamiditine Tarhanam, Jaguar, Timidiwa) už nejde o obvyklé rozvážné kolébání karavany, to spíš o velbloudí závody. V koncertní, patřičně natažené podobě by tyhle písně mohly navozovat podobný trans, jako třeba novější tvorba dua JUJU.

Tam, kde Bombino s kapelou tolik nechvátá (Iwaranagh, Timtar, Iyat Ninhay), přidává zase jiný prvek, na africkém kontinentě všeobecně oblíbené, v pouštním blues ale zatím nevyzkoušené reggae (Bombino razí přiléhavý termín „tuareggae“). A opět nejsou slyšet žádné švy. Jako by jamajský rytmus v hudbě Tuaregů už dávno dřímal a Bombino ho s přispěním chyrakteristických basových linek jen lehce zdůraznil. Saharská identita z jeho písní ani na okamžik nemizí, nechává jim ale velký prostor pro novátorsky nadžánrový rozlet.

O tvrdé životní realitě svého národa ovšem Bombino zpívá stejně autenticky a zaujatě jako starší kolegové z Tinariwen nebo Tamikrest. Válečné vzpomínky nebo úvahy nad mizející kočovnou tradicí ale nejsou jedinými tématy. Bombino nechce být prvořadě politickým umělcem a oblasti obecně mezilidských vztahů nebo přírodní lyriky jsou mu stejně důležitým zdrojem inspirace. Vůbec nejdůležitější je ale pro něho potřeba neustrnout, stále se vyvíjet. Každá z jeho dosavadních nahrávek představuje nově dosaženou metu a můžeme si být téměř jisti, že ani ta s názvem Azel nebude konečná.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #60.