Black Strobe

„Aby francouzská kapela vycházející z elektronické taneční hudby, udělala bluesovou nahrávku jako Američané, to nedávalo smysl“ vzpomíná Arnaud Rebotini. Snoubení Bo Diddleyho a Johnnyho Cashe s elektrem může znít mnohým jako rouhání a nebetyčná drzost, na podrobování se normám a svatouškovství si ale Black Strobe nikdy nehráli.

Osmdesátky náš vzor

Zatímco se na podzim roku 2007 Paříž vzpamatovávala z mediálního kolotoče kolem Lady Di, z rádií lkal Elton John a popiny Spice Girls, v podhoubí housových klubů chystali djové Rebotini a Ivan Smagghe první společnou nahrávku Paris Acid City. Neoplývali zrovna pověstí milých chlápků, vlastnější jim byla image podivínů z obchodu s deskami, kde se také v osmdesátých letech seznámili. Krám Rough Trade byl považován za malý kousek Londýna v městě nad Seinou, k dostání zde byly nejen nahrávky, ale i anglické a americké časopisy, které oba hudebníci pilně studovali.

Na průlom si museli pár let počkat. Ten přišel až s vydáním singlů Me and Madonna (2002) a Italian Fireflies (2003), a také pozvolnou inklinací k estetice sedmdesátých a osmdesátých let se zřetelným vlivem Depeche Mode či Cabaret Voltaire.

Dvojice si začali všímat kolegové z branže, stala se specialisty na remixy se značnou dávkou ponurosti i syrovosti. Pod rukou se jim točili Royksopp, Rammstein, Bloc Party, Fischerspooner, dokonce i David Guetta. Spolupráce Rebotiniho a Smaggha dospěla ke konci, když se roku 2006 Ivan odstěhoval do Británie.

Konec jedné éry

Že by osiřelý Arnaud ronil slzy, nehrozilo. Zavzpomínal na dětství a otcovu milovanou sbírku starého rocku, diska a soulu, vytáhl arzenál vintage synťáků a pustil do splnění snu, kde se prolínal severský death metal s rockem, americkým blues, country padesátých a šedesátých let i pulzující evropská EBM s krautrockem.

Až by se chtělo poznamenat cosi o transatlantickém vaření kočičky s pejskem. Rebotini však debutovou dlouhohrající desku Burn Your Own Church stvořil svépomocí. Název snad nemohl zvolit lépe - dosavadní fanoušci si s počinem nevěděli rady, hudební kritici hovořili o úletu i snaze se zřetelně oddělit od minulosti.

Jenže francouzský dandy s rockabilly vizáží dobře věděl, co dělá. Éra vysokých prodejů desek skončila, svět patřil živým koncertům. V pravý čas přizval k projektu kytaristu Davida „Siskida“ Shawa, baskytaristu a klávesáka Bastiena Burgera a bubeníka Benjamina Beaulieua, dokonce začal brát hodiny zpěvu a vydali se na turné. Práce superproducenta Paula Epwortha, stojícího za úspěchy Adele, Coldplay či Florence and the Machine, retro stylizace a chytlavý tvrďácký cover Bo Diddleyho, I´m a Man, přihrály Black Strobe kšefty, v jaké ani nedoufali.

I'm A Man se stal filmovým hitem – od snímku Guye Ritchieho RocknRolla, Tarantinova Djanga, gangsterky Le mac, Once Upon a Time in Mumbai, po seriály Živí mrtví a Upíří deníky. Žánrově těžko zařaditelnou tvorbu nejčastěji sama kapela tituluje jako elektronické blues na evropský způsob.

Syntetický Cash

Ne každý má potřebu chrlit alba ob rok, na druhou desku se tak čekalo dlouhých sedm let. Ochutnávky z ní Black Strobe ochotně vypouštěli s předstihem, bylo jasné, že louisianská obsese se jich rozhodně nepustila. Kdo ví, zda svou roli nehraje i historické spojení francouzského osídlení Louisiany, čemuž by odpovídal název dva roky starého singlu, The Girl From The Bayou.

I následující singl Boogie In Zero Gravity výrazně přispěl do kapelní kasičky, poté co byl vybrán do herního trháku Grand Theft Auto. Rebotini nikterak neskrývá, že ho úspěch I´m A Man přesvědčil o správnosti svého směřování a daného receptu se hodlal držet.

Roku 2014 Black Strobe navnadili posluchače EP Going Back Home, kde se zmocnili písně Tiger Man Rufuse Thomase, později přezpívané Presleym, až se nakonec na nejnovější desce Godforsaken Roads konečně pustili i do Rebotinova oblíbence, Johnnyho Cashe.

Za cíl si frontman vytyčil melodičtější počin a ještě větší přiblížení se country, nejen po hudební ale i textové stránce. Z původní ideje surrealistické poezie sešlo, Black Strobe hovoří o všedním životě, holkách i ďáblových osidlech. I přes personální obměnu nástroje na Godforsaken Roads dominují, syntezátory však vale také nedostaly a emblematický kus Folsom Prison Blues, dostal kabát ušitý jen s jejich pomocí.

Zpoza mixážního pultu se hříšník, pijan a venkovan, jak se ve svém Boogie in Zero Gravity Rebotini označuje, dostává na pódia velkých festivalů. Roku 2015 i na Colours of Ostrava

Pro Rock & Pop Anna Mašátová