Sleigh Bells - Jessica Rabbit

O shred-popových Sleigh Bells se v posledních měsících mluvilo spíše v souvislosti s Demi Lovato než jejich hudbou. Z krádeže samplů obvinila dvojice čtyřiadvacetiletou zpěvačku už před rokem a letos v srpnu na ni podala oficiální žalobu u soudu. Kapela si za to vykoledovala hate kampaň (nejenom) ze strany fanoušků bývalé Disney hvězdy. Přihlásit se o svůj umělecký podíl je v roce 2016 očividně tabu a coby zakomplexovaný malý interpret, zoufale volající o pozornost, musíte držet ústa a hlavu sklopenou. To ovšem není případ Sleigh Bells. Svou dosavadní tvorbou snad už názorně demonstrovali, že sebevědomí a bojovnost je poslední věc, která by jim chyběla. A kdo by snad stále pochyboval, probouzející fackou mu budiž aktuální "Jessica Rabbit". A bude to hodně bolet.

Naprostou tvůrčí svobodu si na ní hudebníci zajistili založením vlastního labelu Torn Clean; rozervaně čistý, jak výstižná definice jejich poetiky. Krásně shrnuje dualitu řezající kytary a ryzího popu. Harmonické melodie a kakofonické anarchie. Mánie a deprese. Na "Reign Of Terror" to všechno teprve začalo. Tehdy vlastně plně zvítězila ona temná strana a až na pár světlých okamžiků prostupovala celým albem heavymetalová beznaděj. Už na ústředním singlu "Comeback Kid" šlo ale příkladně vidět, že produkce Dereka Millera úplně neví, jak znít, a řeší to tedy kompromisem, pokud takový výraz není v případě slučování neslučitelného oxymóron.

Ještě více byl tento postoj k tvorbě posílen na poslední řadovce. Roztříštěnost "Bitter Rivals", ta skládačka do sebe (ne)pasujících motivů, jejímuž zkompletování musela vést sama Náhoda, byla ale jenom malou ochutnávkou, kam Millerův schizofrenní přístup ke skládání může až zajít. Jestliže chaotická "Reign Of Terror" zní v porovnání s novinkou jako libozvučná nahrávka, "Bitter Rivals" poté jako pouhý výkřik smíchu před kolapsem.

"Jessica Rabbit" je tak (ne)sourodá deska, že snad ani není možné vybudovat si k ní vztah hned na první poslech. To není další alibistická zástěrka věty "vlastně to není zase tak dobrý a musíte hodně dolovat, abyste něco našli". To je prostě fakt. Museli byste sdílet Millerovu hyperaktivní mysl, abyste hned na první dobu u většiny songů našli jejich melodii, srdce, cokoliv, co by vás vyvedlo z toho sonického válčení. Přesto tam ale něco jde slyšet hned, a to opět zvuk až po strop napumpovaný nápady a nezaměnitelnou originalitou.

Všechna nepsaná pravidla zrušila už úvodní singlovka "Rule Number One". SPIN nahrávku nazval "'Bohemian Rhapsody' trap-metal-cheerleader-popu", což je zcela vystihující popis. Ale neptejte se, zda si s tímhle patchworkem dělá skupina legraci. Pokud jste pečliví pozorovatelé její tvorby, moc dobře totiž už víte, že nedělá. Když po dvou minutách bádání po vzorci skladby máte pocit, že zešílíte, přichází rána z milosti a úplné vytočení směru. Derek vyhodí nebohého posluchače z té nevypočitatelné horské dráhy na zem, podá mu analgetikum v podobě kytar z "Reign Of Terror" a Alexis se ho vyčítavě ptá: "Are you proud of yourself?" A věrnému fanouškovi pak nezbývá než společně s ní složit krvavou přísahu: "I'm gonna stand on my toes ripping stars down, there will be no end to my rainmaking". I když by muzikanty za tu první půli nejradši zabil.

A to jsme teprve u jedné písničky, "Jessica Rabbit" má ovšem položek čtrnáct. Čtrnáct pokusů o hanebné zneužití posluchače. Leč i v téhle muzikální podobě Hunger Games plné pastí lze najít několik mírumilovných momentů. Paradoxně mezi ně patří "Hyper Dark". Track zahalený v kilech depky, vytrácejících se kytar, tlumených kulometů a zlověstných popěvků je oproti dalším věcem z tracklistu pořád průzračný a rozhodně jeden z nejzajímavější počinů letošní úrody. Asi takhle nějak zní do hudby zhmotnělý stav bezvědomí. Držitelem superlativu nejmelodičtější a nejpopovější je "I Can Only Stare". A třeba si taky ještě doplňte přívlastek nejvíce skličující. Mix osmdesátkových Def Leppard a tancující Sii možná chce znít jako cool soundtrack pro hororovou teenage romanci, ale z jeho podhoubí prostupuje čirá beznaděj. V tomhle k žádnému posunu nedošlo a nahrávka je plná temných vibrací.

Okleštěnou podobu kapela ukazuje také v "I Know Not To Count On You", kde si po intru vystačí jen s jemným vybrnkáváním, nahými strunami a skoro šeptající Krauss. Možná škoda, že celý song není koncipován takto jednoduše. To je myšlenka, která vyvstává na více místech. Jak by tohle a tohle znělo ve své samostatné podobě. Jenže to už by pochopitelně nebyli Sleigh Bells, jejichž povoláním je právě destrukce. Miller v jednom rozhovoru řekl, že jako malý kreslil obrázky. Když mu je máma pochválila, před jejími očima je roztrhal. Lepší paralelu k jejích dílu byste už nenašli.

A Sleigh Bells jsou beztak nejlepší, když co nejvíce útočí na hudební estéty. To jim obzvláště jde na dvojici elektro-metalových zběsilostí "Throw Me Down The Stairs" a "Unlimited Dark Paths". Útlocitnější duše budou snad spokojeny klávesami "Baptism By Fire" či poklidnou souhrou strun a hiphopových beatů v "I Can't Stand You Anymore". Jednou z nejzdařilejších věcí je také "Lightning Turns Stardust Gold". "I was dreaming of a dead end street that we used to run down," zpívá Krauss, zatímco ujíždějící kytara vás nutí lehnout si někam do stínu a oddávat se letnímu snění. Texty jsou ostatně další položkou, která prodělala na čtvrté řadovce progres. Jejich autoři se tentokrát ještě více oddali neurčitým metaforám a záhadným vzkazům a jejich slovník je ještě drastičtější než kdy předtím. Tajemství jednoho ale přece jenom odhaleno bylo. Závěrečná "As If" a její třetí sloka není o nikom jiném než o Donaldu Trumpovi. Miller ji napsal minulý rok, když byl znechucen miliardářovým vystupováním a jeho choutkami na prezidentský post. Kdo mohl čekat, jak relevantní skladba nakonec bude...

"As If" je každopádně dokonalým završením nahrávky a jejího šílenství. V již zmiňovaném "I Can't Stand You Anymore" se v překladu zpívá "Ani bomby mi nepůsobí tolik trablů jako ty." Po poslechu "Jessica Rabbit" zůstává, přeneseně řečeno, opravdu jen hrst živých posluchačů. Sleigh Bells jsou oproti tomu dosud nejživější a představují ambiciózní dílo, které v nich dřímalo už od začátku jejich kariéry.