The Drums - Encyclopedia

Někdy je lepší od kapely předem nic převratného neočekávat. V září tomu byly už tři roky, co se brooklynští The Drums studiově prezentovali naposled. Parta okolo Jonathana Pierce a Jacoba Grahama na dvojce "Portamento" zvážněla a na své paprsky zalité hymny nekončícího mládí a radosti nechala symbolicky dopadnout první podzimní listí. Lehce se tak znelíbila pozitivně naladěnému příznivstvu, přestože o důstojného následovníka úspěšného debutu se jednalo bezesporu.

Tři následující léta čekání na další dlouhohrající dílo nám měla vyplnit sólová deska frontmana. V rovině praktické k ní však dosud nedošlo, a tak nám zůstaly pouze sliby a vypuštěný fragment tvorby "I Didn't Realise". O něco reálněji už zněla prohlášení z července letošního roku o novém počinu domovské kapely. Bylo se však na co těšit? Úvodní singl "Magic Mountain" nevzbudil mnoho nadšení. Další, v pořadí druhý odpadlík z hráčské sestavy poté vyvolával podezření, zda zakopaný pes nebude spíše v náturách ústřední dvojice.

Když se její členové poté ještě chvástali, že je jim to vlastně fuk, protože se teprve teď můžou plně autorsky vyvíjet a nemusí na nikoho brát ohledy, dávali tak nepřímo indicie k možnému muzikálnímu experimentování, které jsme nemuseli akceptovat ani my. Vzhledem ke všem těmto okolnostem bylo proto nejspíše lepší nemít přehnaná očekávání a nepočítat, že nám bude tříletá tvůrčí pauza nahrazena i dostatečně velkou záplatou.

Navzdory minimálním vyhlídkám je "Encyclopedia" totiž příjemným balzámem na duši, dávajícím vale všem obavám. Muzikanti se nepouští do neznámých vod a přináší příjemně známe tóniny. Formuli přímého indie popu s družinou poctivých kytar prohání i potřetí rozličnými polohami a nabízí plno zajímavých okamžiků, stojících za pozornost. Bedlivému posluchači ale během poslechu vytane v mysli velký otazník, a to nad duševním zdravím autora textů. Je to k nevíře, ale to blonďaté velké dítě, jemuž k dobru kdysi stačilo vědomí, že to bude navždy, má teď ústa plná myšlenek na konec.

<p class="spacing"></p> Třetí pohled do zpěvníku The Drums je pro fanoušky opravdu znepokojivý. Vyvolává podivení, jak můžou takové texty souviset s barvitost a zvědavost vzbuzujícím titulem "Encyclopedia" a zda by nebyl na místě spíše název velice smutný deníček jednatřicetiletého muže. Převtělil se Jonathan Pierce snad do jedné, na smrt nemocné postavy z "Kouzelného vrchu" Thomase Manna, jenž album silně inspiroval? Snaží se nám v duchu existencionalistického učení sdělit, že všichni zemřeme, tak nač se vlastně snažit? Anebo tu máme co do činění s dalším umělcem, jemuž hlavou probíhají sebevražedné myšlenky a on se je snaží katarzovat aspoň touto cestou?<p class="spacing"></p> Samozřejmě. Již "Portamento" názorně ukázalo, že mladým nelze být věčně a The Drums ještě více přiblížilo představě, kterou si o nich udělala veřejnost, tedy The Smiths nového věku. Pachuť "Encyclopedia" je ale daleko hořčejšího kalibru. Zvlášť když přihlédnete k faktu, že zvuk chce být i přesto kamarádský. Netransformoval se do zasmušilého bubáka a chuť k životu z něj stále číší. Je ale něco velmi zneklidňujícího ve sděleních, která nám jsou na jeho pozadí vypravěčem zprostředkovávána.<p class="spacing"></p> "I Can't Pretend" kupříkladu zní skutečně zprvu jako přítel, který konečně zhudebnil to, co vaši duši už dlouho tíží. Když vás někdo má raději než vy jeho a když se ptáte: "Je třeba vůbec něco začínat, když víme, že to skončí?" Kdy nechcete být na druhého hnusní, ale ani nedokážete předstírat. Taková úleva, že nejste jediní. Celá skladba hbitě odsypává v pravidelnosti šablony sloka - předrefrén - refrén a po zvukové stránce je to uhlazená, přesně vyměřená souhra syntetických smyčců a řezavých kytar. Kdybyste odebrali slova a zavřeli oči, nejspíše byste před sebou viděli barevné obrazy veselí. To je ona dvojakost The Drums. Pak se ale do songu zaposloucháte podruhé, potřetí a stojíte před šokující pravdou. Protože zpěvák tu celou dobu pravděpodobně vůbec nezpíval o konci jako o prachobyčejném rozchodu a malicherných trablech mezilidských vztahů, ale o skutečném konci. Smrti. Ten, který kdysi zpíval, že to bude "forever and ever"...<p class="spacing"></p> Nejcitlivější Piercovou zpovědí je "Face Of God" a "Let Me". Znovu je v nich uveden před zpovědnici, noční můru svých dětských let a musí se před ní faráři doznávat, jak moc zlovolný syn je. Opět před ním stojí přízrak silně křesťanské rodiny, která nikdy nepřijme jeho homosexualitu a nechá ho schouleného v teenagerském zmatku, s vědomím, jak moc není v pořádku. Ve "Face Of God" se tomu ale už nebrání a přijímá svou ďábelskou podstatu. "Viděl jsem tvář Boha, ukázal mi, jak žít, ale já mu ty jeho kecy hodil zpátky," rouhačsky plive ven několik let pěstovanou zlobu, a nadobro tak zavírá dveře za minulostí s příbuznými. Prostřednictvím "Let Me", jež poskakuje v neurvalém punkovém tempu, nabádá k osobnímu coming-outu a odvaze prosadit své pravé já i ostatní. Takoví jsou muzikanti ve své nejradikálnější a nejděsivější podobě.<p class="spacing"></p> Jindy ale nechávají zatrpklost za sebou a předvádějí se jako mládežnicky zaláskovaní milovníci. "Kiss Me Again" je svěžím kvítkem v bažinách melancholie. "Break My Heart" s nakažlivou melodií a trylkováním by skvěle fungoval jako ploužák na maturitním večírku americké střední. Návrat do dětství i vyznání oblíbené knížce spojuje "Magic Mountain". Opět jsou to klasičtí The Drums, ale jejich indie popíková jízda je zběsilejší a s příslibem tajemna. Jako největší experiment je v tracklistu na posluchače poté připravena strašidelně houkající "Bell Laboratories". <p class="spacing"></p> "Encyclopedia" se napříč světovými hudebními servery nedočkala příliš nadšené kritiky. Nejspíš z rubu těch, kdo měli až příliš rádi hitovou prvotinu. Jenže stejně jako není život pořád růžový, není ani vždy vhodná chvíle na hity. Celá deska si navíc vystačí i bez nich a má dostatečnou výpovědní hodnotu.  The Drums dali na třetí řadovce přednost upřímnosti před schováváním vlastní identity a před živením mýtu vytvořeného veřejností. A i když se za vyklizení svých temných koutů asi od nikoho nedoprošují chvály a uznání, já jim přesně to vzdávám.