O desce "Blue & Lonesome" se toho napsalo už poměrně dost ještě dříve, než vůbec vyšla. Podstatný je fakt, že se nejedná o album s novým materiálem. Posledními nově napsanými skladbami tak zůstanou "Doom And Gloom" a "One More Shot", které se objevily na kompilaci "Grrrr!" k padesátému výročí vzniku kapely. Nová kolekce je poctou blues, žánru, ze kterého The Rolling Stones vycházejí - a do jisté míry se postarali i o stvoření formy bílého blues v šedesátých letech - ale nikdy pravověrně bluesovou desku nenatočili. A že po ní fanoušci volali poměrně často. Části publika se tak nepochybně splnil sen a sama kapela si na stará kolena viditelně udělala radost.
To je podstatný rys celé nahrávky. Je natočena a poslána do světa čistě pro radost. Stouni se po letech zavřeli na tři dny do studia, aby natočili dvanáctku tracků, coverů bluesových legend. Bez zdlouhavého zkoušení, syrově, naživo. Proč taky zkoušet a pomáhat si studiovými kouzly, když repertoár na "Blue & Lonesome" nepochybně znali jako své boty? Výsledná podoba alba je tak velmi sevřená, s uvolněnou, až radostnou atmosférou. Nahrávky jsou velmi přímočaré, instrumentálně oholené na kost, postavené jen na zpěvu, kytarách a bicích, s občasnou výpomocí kláves. Přesně v duchu žánru.
I po dlouhé pauze zůstávají jasně rozpoznatelní. Příjemně překvapuje Mick Jagger, nejen jako solidní hráč na foukací harmoniku, ale i svou pěveckou kondicí. Zpívá s mnohem větším zanícením a energií... číst dále
O desce "Blue & Lonesome" se toho napsalo už poměrně dost ještě dříve, než vůbec vyšla. Podstatný je fakt, že se nejedná o album s novým materiálem. Posledními nově napsanými skladbami tak zůstanou "Doom And Gloom" a "One More Shot", které se objevily na kompilaci "Grrrr!" k padesátému výročí vzniku kapely. Nová kolekce je poctou blues, žánru, ze kterého The Rolling Stones vycházejí - a do jisté míry se postarali i o stvoření formy bílého blues v šedesátých letech - ale nikdy pravověrně bluesovou desku nenatočili. A že po ní fanoušci volali poměrně často. Části publika se tak nepochybně splnil sen a sama kapela si na stará kolena viditelně udělala radost.
To je podstatný rys celé nahrávky. Je natočena a poslána do světa čistě pro radost. Stouni se po letech zavřeli na tři dny do studia, aby natočili dvanáctku tracků, coverů bluesových legend. Bez zdlouhavého zkoušení, syrově, naživo. Proč taky zkoušet a pomáhat si studiovými kouzly, když repertoár na "Blue & Lonesome" nepochybně znali jako své boty? Výsledná podoba alba je tak velmi sevřená, s uvolněnou, až radostnou atmosférou. Nahrávky jsou velmi přímočaré, instrumentálně oholené na kost, postavené jen na zpěvu, kytarách a bicích, s občasnou výpomocí kláves. Přesně v duchu žánru.
I po dlouhé pauze zůstávají jasně rozpoznatelní. Příjemně překvapuje Mick Jagger, nejen jako solidní hráč na foukací harmoniku, ale i svou pěveckou kondicí. Zpívá s mnohem větším zanícením a energií než na poslední studiovce "A Bigger Bang", je rozverný, až roztančený ("I Gotta Go"), dovede však i zjemnit, procítit text ("Little Rain"), přesto však zbytečně nepřekračuje žánrové mantinely.
Kytarový tandem Richards - Wood je spíše standardní, repetitivní struktura jim svědčí, jen bohužel (nebo naštěstí?) neposkytuje moc prostoru pro inovace. Vše jistí naprosto spolehlivá rytmika Charlieho Wattse. Na první poslech poněkud zarazí retro zvuk nahrávky, který je spíše plošší a trochu ostřejší ve výškách. V daném kontextu je však na místě, "Blue & Lonesome" skutečně zní, jako kdyby vzniklo před pár desítkami let. Ale ne zase tak, aby to posluchače iritovalo.
Novinka The Rolling Stones je v podstatě povedená nahrávka. Nepřináší ani zbla nového, ale to se, upřímně řečeno, ani nečekalo. Je deskou vzniklou z čisté chuti hrát srdcovou muziku, a to se na ni spolehlivě přeneslo. Rozhodně se vyplatí dát albu více šancí - při dalších posleších se, i přes svou přímočarost a v podstatě jednoduchost, otevírá a prohlubuje.
"Blue & Lonesome" je deskou pro potěchu - kapely i fanoušků. Stouni mají nepochybně svá nejlepší léta za sebou, ale i v roce 2016 dovedli překvapit. Jednoduchá forma, přímočaré aranže a písně zažrané až do morku kostí je dovedly k nahrávce, která je jejich nejlepší za posledních, bratru, dvacet let. Pokud ne ještě více...
Komentáře