Z pospávajících Red Hot Chili Peppers odešel před dvěma lety kytarista John Frusciante. Podruhé a tentokrát nejspíš nadobro. Prostor populární kapely pod tlakem očekávání mu byl těsný a upřednostnil sólovou dráhu. John byl s jednou delší přestávkou kolem alba One Hot Minute (1995) hnací a tvůrčí silou kapely po dvě dekády. Už když se k ní v roce 1988 coby osmnáctiletý fanoušek přidal, byl umělecky neuvěřitelně napřed (je o sedm let mladší než zbylá trojice) a basák Flea už v té době smekal před jeho hráčskou technikou i teoretickými znalostmi. Díky Fruscianteho výraznému přispění byli Red Hot Chili Peppers na přelomu osmdesátých a devadesátých let (desky Mother’s Milk a Blood Sugar Sex Magik) na vrcholu.
Pak přišla nešťastná drogová epizoda, ze které se však nakonec dostal jako málokdo, a navíc se muzikantsky posunul dál a jinam. Na „comebackovém“ albu Californication (1999), které předznamenalo žánrový odklon, kapela Frusciantemu ještě stíhá, ale krátce nato začíná pokulhávat. Flea si po turné k předchozímu dvojalbu Stadium Arcadium (2006) naordinoval „doučování třetího věku“, aby dohnal své hudební vzdělání, ale z Johna už byly vidět jen záda uprostřed dveří.
Zatímco poprvé odešel Frusciante dost neurvale uprostřed úspěšného turné, tentokrát vše proběhlo v klidu, ba dokonce vychoval svého nástupce. O deset let mladší Josh Klinghoffer totiž s Redhotama odjel už část turné ke Stadium Arcadium coby doprovodný kytarista a... číst dále
Z pospávajících Red Hot Chili Peppers odešel před dvěma lety kytarista John Frusciante. Podruhé a tentokrát nejspíš nadobro. Prostor populární kapely pod tlakem očekávání mu byl těsný a upřednostnil sólovou dráhu. John byl s jednou delší přestávkou kolem alba One Hot Minute (1995) hnací a tvůrčí silou kapely po dvě dekády. Už když se k ní v roce 1988 coby osmnáctiletý fanoušek přidal, byl umělecky neuvěřitelně napřed (je o sedm let mladší než zbylá trojice) a basák Flea už v té době smekal před jeho hráčskou technikou i teoretickými znalostmi. Díky Fruscianteho výraznému přispění byli Red Hot Chili Peppers na přelomu osmdesátých a devadesátých let (desky Mother’s Milk a Blood Sugar Sex Magik) na vrcholu.
Pak přišla nešťastná drogová epizoda, ze které se však nakonec dostal jako málokdo, a navíc se muzikantsky posunul dál a jinam. Na „comebackovém“ albu Californication (1999), které předznamenalo žánrový odklon, kapela Frusciantemu ještě stíhá, ale krátce nato začíná pokulhávat. Flea si po turné k předchozímu dvojalbu Stadium Arcadium (2006) naordinoval „doučování třetího věku“, aby dohnal své hudební vzdělání, ale z Johna už byly vidět jen záda uprostřed dveří.
Zatímco poprvé odešel Frusciante dost neurvale uprostřed úspěšného turné, tentokrát vše proběhlo v klidu, ba dokonce vychoval svého nástupce. O deset let mladší Josh Klinghoffer totiž s Redhotama odjel už část turné ke Stadium Arcadium coby doprovodný kytarista a klávesák. Propojení je až neuvěřitelné: Frusciante hrál v roce 1988 asi čtrnáct dní v kapele Thelonious Monster, a když se v novém miléniu tenhle spolek obnovil, na nové desce místo něj hrál Klinghoffer. Zároveň John a Josh spolupracovali od roku 2002 na šesti deskách, včetně dvou pod hlavičkou Ataxia s basákem Fugazi Joem Lallym.
Je v pořádku, že Klinghoffer není klonem svého předchůdce. Zpěvák Anthony Kiedis i bubeník Chad Smith konstatují, že s novým elementem v sestavě se jedná o jinou kapelu téhož jména. Takové upřímné přiznání je sice pěkné, ale nezbývá, než se zeptat, proč se tedy nepojmenovali jinak. Nová deska I’m with You by zněla stejně a méně by se jí neprodalo proto, že by na krabičce stejně byla nálepka s obřím nápisem „Členové Red Hot Chili Peppers vydávají“.
Minulosti se ale zbavujeme těžko a některým modelům se nelze vyhnout. A tak zaslechneme ozvěny všemožných poloh, ve kterých to Red Hot Chili Peppers kdysi slušelo, ale celkově I’m with You působí, jako když si do hrnku dáte pět různých, už několikrát vyluhovaných pytlíků čaje. Jakožto někdejší oddaný fanoušek nemůžu přiznat, že je deska úplně špatná, takže napíšu, že polovina písní je velmi slušná. Jenomže druhá půlka zas velice problematická, nehomogenní a jedna skladba je dokonce příšerná.
Bohužel si Černého Petra vytáhl kousek Brendan’s Death Song, na kterém kapele asi dost záleželo. Ovšem donekonečna opakovaná banální linka refrénu jakoukoliv myšlenku zabíjí. Slabiny horší poloviny desky vězí především v Klinghofferově kytaře, která tápe v kreativním vzduchoprázdnu. „Vrcholem“ je part v rytmicky zajímavé skladbě Ethiopia, kde jeho sólo spočívá v sedmatřiceti zopakováních třech tónů. Nelze se zbavit dojmu, že John Frusciante by se vyšvihl k něčemu propracovanějšímu. Klinghoffer se vakuum snaží maskovat určitou zvukomalebností, která ale zní chemicky a příliš nezapadá do spektra Red Hot Chili Peppers (když si tak pořád říkají).
Nesourodost a prázdnota čpí už ze samotného přebalu I’m with You. Název alba měl být vřelým sdělením, ale růžová pilulka odkazuje spíš k někdejším drogovým excesům. Po pár posleších se na mysl dere slovo „placebo“. Jenomže pořád je tu těch sedm dobrých písní – Goodbye Hooray je dokonce jejich nejnašláplejší kousek za posledních deset let. Problém s autocenzurou mají delší dobu: cédéčko By the Way (2002) museli stůj co stůj naplnit skoro po okraj a více jak dvouhodinové Stadium Arcadium je úlet. Tentokrát údajně vybírali z šedesáti písní, ale stejně jim ve výsledné čtrnáctce zůstaly plevy. Rick Rubin nejspíš nezatlačil na správných místech. Kapela ho sice po vzoru Beatles bere za svého pátého člena, ale když už byli ochotni vyměnit zásadního kytaristu, možná by byl osvěžující i odchod zásadního producenta.
(Full Moon Magazine #18 zkráceno)
10.03.2021 - 9:30 | Acid3P
Je ťažké byť prekvapivý, ak ste 4 dekády na scéne. Ale stále dokážete byť nápaditý. Aj keď tie nápady sú už len deriváty použitých postupov z minulosti. Aj napriek tomu je Brendan’s Death Song intímny song so zaujímavou gradáciou, Did I Let You Know je obohatený dychovými nástrojmi, Goodbye Hooray je rozhrkaný energeťák. Len škoda, že pomer nudných a nenápaditých skladieb a začína nebezpečne vyrovnávať. I´m With You je adekvátny album veku a životnej skúsenosti.
30.06.2015 - 20:35 | Akana
Lidé, kterým se toto líbí
Yack1
Ziky
Acid3PNejde mi do hlavy, co tolika lidem na albu I'm with You vadí. Vyměklost? Od Californication je přece jasné, že přisprostlý funk-metalový tyjátr je pro Red Hot Chili Peppers minulostí, tak proč by to mělo vadit zrovna teď? Opotřebovanost? Album má fantastickou dynamiku a mladistvého elánu na rozdávání. To, že je rukopis kapely většinou hned k poznání, ještě není známka rutiny. Úbytek nápadů? Kdepak, stačí dát každé z písní vícero poslechů a už se drobné vychytávky klubou. Úbytek hitů? Tak to už je opravdu k smíchu. Téměř kterákoliv skadba by mohla být singlem, nosné melodie jsou rozsypané po celé ploše alba ve velkorysém množství.
Tak že by tím hlavním důvodem, proč tolik posluchačů zívá, byla absence Johna Fruscianteho? Je nepochybné, že jeho hráčský i autorský um byl pro skupinu vždy zásadní a víme, že když odešel poprvé, znamenalo to pro ni když ne umělecký (album One Hot Minute s Davem Navarrem stále považuji za vydařený krok stranou), tak minimálně lidský debakl. Jenže i když odhlédneme od povinných mediálních úsměvů, je evidentní, že spolupráce zbylého trojlístku s novicem Joshem Klinghofferem je podstatně pohodovější než navarrovská epizoda. Kapela se nachází v dobrém rozmaru a na uvolněnosti a vitalitě nahrávky je to znát. Navíc Klinghoffer v každém songu dokazuje, že není žádné ořezávátko a i když Fruscianteho nemůže a jistě ani nechce nahrazovat, vlastních, možná ne tak efektních ale přesto silných nápadů, má v rukávu dost.
Zkrátka a dobře, žádnou únavu materiálu ani fatální díru po nepostradatelném kytaristovi v písních z I'm with You necítím. Jistě nejen zásluhou producentského dohledu Ricka Rubina má album nádherně plný a průrazný zvuk, to hlavní – písně – ovšem mají dost vlastního vnitřního žáru. Vyzdvihovat ty oblíbené (Monarchy of Roses, Brendan's Death Song, Ethiopia, Did I Let You Know, Goodbye Hooray, Even You Brutus? a další) je snadnější než tahat králíky z klobouku až v něm pomalu žádný nezbude. Narazíme na nečekaně procítěná až něžná místa (Brendan's Death Song, která ale také mohutně graduje, Police Station, Meet Me at the Corner) i energické nátěry (především Goodbye Hooray) a ani funky poskakování není zapomenuto (Ethiopia, Look Around).
Nehodlám euforicky tvrdit, že I'm with You je nejlepší nahrávkou Red Hot Chili Peppers od alba XY. Jejich vrcholem jistě není a výrazným posunem kamkoli už vůbec ne. Je ale nadstandardně kvalitní a v neposlední řadě důvěryhodné. To u kapely jejich formátu a věku rozhodně není samozřejmost. Z rozjívených plážových výtržníků jsou dávno profíci a „rodinní příslušníci“, ale při poslechu téhle desky najednou zase vidím kluky, co se chtějí vyblbnout a vědí jak na to, aby byli zábavní i pro jiné. Osm hvězdiček a ruka mě nad devátou výmluvně svrbí.
18.02.2014 - 19:45 | veltropazzo
ty bláho, jak moc se mně líbí recenze Kuby Pecha. Fakt super. Sice mám jiný názor na některé skladby, zároveň souhlasím s hodnocením obecného trendu RHCP. A navíc je to sranda, která stojí za přečtení.
24.08.2012 - 17:18 | Reindeer
Dámy a pánové, já to nechápu. To jsem blbej a zaostalej já nebo většina hudebních kritiků, rádobykritiků a všeználků v tý naší malý český kotlince (kde jsou všichni v hudebním vkusu asi tak patnáct let pozadu...)? Kdybyste radši nechali pění sentimentálních ód na Californication (kterýžto album bylo převálcovaný nejen I'm with You, ale i By the Way - vždyť ta deska s oranžovým bazénem a modrou oblohou je o dvou, maximálně o třech písničkách, ostatní je vata) a odbornejch keců o tom, jak je Stadium Arcadium boží (to je ještě horší než velké "C" - vždycyky jsem si říkal, jak se mohlo prodat tolik kusů desky, která obsahuje jednu super písničku "Dani California" a 27 - nevímjakjinaktonazvat- sraček...) a radši konečně uznali, že I'm with You je nejlepší album RHCP vůbec. Protože po po tom, co si poslechnete tohle přelomový album v historii kapely, zjistíte:
- že RHCP s Klinghofferem zní líp než RHCP s Frusciantem (i když se to zdá nemožné...)
- že Josh Klinghoffer bylo to nejlepší, co mohlo kapelu potkat a postavit ji zpátky na nohy (ač se ze země zvedala po hrůzostrašným Stadium Arcadium hodně, hodně těžko...) a že je to sakra dobrej kytarista (a doprovodný vokály má úžasný)
- že Flea konečně začal doma cvičit na basu a stal se z něj muzikant (a ne jen rozechvívač drátů elektrickýho vedení jako v tom divným klipu k "Otherside")
- že Anthony Kiedis sice má malý dítě, ale pořád je to ten správnej magor, kterej má svůj zpěv-nezpěv furt hodně na háku a kterej si vymyslel nový image (ta patka a knír byly docela risk - já bych do toho asi nešel...)
- že Chad Smith musí mít ohromnou spotřebu bicích souprav - mlátí do toho fakt děsně moc: viz koncerty...
- že jsou to pořád Papričky a ne jiná kapela. Já chápu ty lidi, co vyrostli na Blood Sugar Sex Magik, v divokejch devadesátejch si lepili ještě divočejší RHCP na zeď a který mají doteď "Under the Bridge" jako vyzvánění v mobilu, ale tohle se už nevrátí! RHCP teď hrajou jinou muziku, to je normální vývoj rockový kapely - přece nebudou psát pořád "něco jako" Californication. Tak to už sakra pochopte, lidi!
- že tahle deska nemá slabý místo a všechny tracky jsou super
- že nápad přidat piano a hlavně trubku byl geniální - to trumpetový sólo v "Did I Let You Know" mě jako dechaře hladí na duši...
- že za to hoši ještě i ve svých kolikaže? padesáti? umí vzít - "Look Around", "Goodbye Hooray" a "Monarchy of Roses" jsou fakt nářez
- že basovou linku z tý písničky s názvem delším, než jsou Rathovy vykecávačky, hodně dlouho nedostanete z hlavy (jak říkám, Flea začal konečně hrát a přestal dělat největšího debila a šaška kapely...)
- že RHCP pořád mají pěkný hudební videa
- a že pokud jste si ještě nekoupili lístek na jejich koncert, tak máte nejvyšší čas a nevíte o co přicházíte...
Tak asi tolik o I'm with You...
P.S. A vy, co i teď toužíte po Blood Sugar Sex Magik Vol. 2, poslechněte si ještě jednou "Police Station" (že by ozvěny "Under the Bridge"?) a Even You, Brutus - no, nezdá se vám to povědomý?
04.04.2012 - 19:23 | Rey
Lidé, kterým se toto líbí
Yack1Vážně nemůžu jinak než dát plnej počet hvězd, protože to pro mně výjimečný album je (jak pro mně, tak možná i z hlediska vývoje RHCP, tedy kapely jako instituce z těch či oněch důvodů), a to musím říct, že jsme nikdy nebyl programovým fanouškem RHCP - tedy fanouškem tzv. "až za hrob", na to já mám jiný kandidáty.
RHCP jsem poslouchal a poslouchám dost, ale vždycky tak nějak mimochodem, prostě když na ně přišla nálada, nebo když udělali novej zářez do pažby, nebo když (světe div se) náhodou poctili Prahu svým koncertem, protože se buď našel osvícenej promotér nebo už těm neosvícenejm bylo opravdu trapný RHCP k nám nepozvat a naposledy tedy RHCP vyprodali O2 Arénu 14/06/2003 a já tam šel s velkým očekáváním, který se mi splnilo, i když jsem v koridoru pod podiem byl bezkonkurenčně nejstarší a i když se mi možná i právě proto zdálo, že se Chad Smith zpoza bicích šklebí jen na mě a můžete mi věřit, že hezkej pohled to tedy opravdu nebyl.
I já jsem si doposud myslel, že John Frusciante je pro RHCP nenahraditelnej (komu se nelíbí jeho sólo v Dani California, ať ho zkusí takhle zahrát!), že kapela má svůj poznávací zajetej sound, že prostě bez Fruscianteho to jaksi nemůže bejt a nebude ono a že RHCP prostě svůj zvuk jeho odchodem ztratí. Mimochodem naopak jsem ale vždycky uvítal kdejakou novou placku JF a řeknu vám, vždy to bylo skvěle ulítlý a vždy to zřejmě odráželo jeho psychickofyzickej stav po tunách povzbuzovacích,vyprošťovacích, vyndavacíchazastamdacích sloučenin, který do sebe tenhle ukázkovej magor pral ve stavu tekutým i pevným, cestou orální či intravenózní, jemu to prostě bylo jedno. Proto je třeba jehoplacka To Record Only Water For Ten Days tak výborná a odřená až na kost jako když opalujete starej nátěr na starejch oknech, který jsou ještě dobrý na to abyste je vyměnili za hezký plastový, a po opálení laku vidíte tu krásnou strukturu 80let starýho borovicovýho dřeva, tak jak to JF udělal, když si podle některejch zpráv nechal transplantovat kůži na obou předloktích - prostě vyměnil starej nátěr za novou povrchovou úpravu, aby vůbec moh´ zpátky mezi lidi (protože okna domu, to jsou oči do jeho duše).
A tak jsem v duchu výše popsanýho zrovna nezajásal, když mi před tejdnem zavolal kámoš, abych šel s ním do kina Aero na satelitní přenos živáku RHCP I´m With You z Kolína nad Rýnem (od kapely vynikající marketingovej tah), protože jsem prostě byl po Frusciantovsku fanouškovsky zaťatej a novince od RHCP jsem se bránil no jako ten starej prvorepublikovej lak, když ho z těch starejch oken chcete sakra dostat dolů. Ale řek´jsem si, povzbuzen domácí omladinou, že jim prostě dám šanci a vono to šlo. Co šlo, bylo to vynikající! No a druhej den už jsem běžel pro novej RHCP stříbrnej koláček a od tý doby se ho nemůžu nasytit jak je výbornej.
Dejte mu šanci. Není to placka na první poslech. Ale už při druhým poslechu vás chytí a nepustí. První co vás dostane je opravdu hutnej zvuk. Když si tu placku pustil jinej můj kámoš v pojízdným bavorským přehrávači, vytočily se mu šroubky na interierovým tapecírunku předních dveří. Druhý co vás dostane je absolutně kosmická a přesná Fleova basa - a kdo ten živák v kině viděl, tak ví, že to opravdu jde naživo zahrát bez toho že by člověk byl chobotnice, no jen se Flea oproti dřívějšku možná o trochu víc téměř neznatelně soustředí, když třeba převezme kytarovou linku do melodickejch vyhrávek. A další věc co vás dostane je opravdu skvělá Klinghoferova (jo, to je ten "nováček" v RHCP týmu, kterej si myslím má spolu s Fleou největší zásluhy na redhotím upgradovaným restartu) práce s kytarou. A opět kdo byl v kině, ví co tenhle kluk dokáže, obzvlášť jeho lehkonohý tanečky po nášlapech různejch efektů (aby naohejbal ten kytarovej zvuk až někam za dva rohy, kam samozřejmě nemůže vidět, protože kdyby tam běžel, tak vlastně z hlediska geometrickýho bude hrát zády k publiku) a jeho rockerský skluzy stály za to.
No a když k tomu připočtu standardně přesný a hutný bicí ChS, standardně výbornej zpěv AK a jeho novou exkluzívní image (ať se to komukoliv líbí nebo nelíbí - tu odvahu prostě měl, udělal to a to se cení), vracím se na začátek a dávám pět hvězd, protože prostě slovy velkého VK opravdu ale opravdu nemůžu jinak.
A dal bych i šestou za:
- odvahu, že do toho tihle chlápci s jejich reputací šli
- to, jaký to jsou sympaťáci a když je kamera nevezme úplně zblízka tak ti staří tři mušketýři dokonce nevypadaj jako bezdomovci
- to, že JK do toho s těma kumpánama šel, měl tu odvahu a řek´ "I´m With You"
- to, že se Rick Rubin nepokoušel o návrat ke Californication
- to, co bude dál - třeba některýmu našemu promotérovi zase bude trapný, že RHCP jezděj všude okolo a na cestě mezi Mnichovem a Vídní nabídne zastavení v Praze, pokud to tedy ehm.. nebude kolidovat s předvánočněvánočním koncertem našich hvězd na hradě Houska v živým provedení z O2 Areny, abychom se na ně pak třeba na Silvestra mohli na jedný z našich vynikajících TV mohli v klidu podívat a pravou rukou přitom šmátrat v krabici s vanilkovýma rohlíčkama.
20.02.2012 - 6:33 | mm42
Skocte rovno na posledne 4 kusky (11-14). Tam to vsetko je. Uvidime, ci zoberie kapela na milost skladby z One Hot Minute a zahra nieco z nich na koncertnej snure.
22.01.2012 - 5:32 | henry
Album ,, v pohode,, ale na koncert v ,, Edenu ,, jeste rozhotnutej nejsem.....
10.01.2012 - 11:12 | KaiserS
Musím říct, že mám Redhoty hodně rád, už dlouho. Když jsem si ho pustil poprvé, byl jsem zklamanej. Ale po dalších poslechnutích, když jsem se nějak smířil s tím, že Redhoti asi taky nebudou pořád hrát stejně sem si ho oblíbil a patží mezi moje nejoblíbenější. Je hodně jiný, ale pořád dobrý... :)