Odvážný žánrový mix, s jakým v polovině osmdesátých let vyrukovala skupina Red Hot Chili Peppers, nebyl v té době něčím, co by usnadňovalo cestu za slávou. Křížení čehokoli s čímkoli ještě zdaleka nebylo běžnou věcí a hudba kalifornských floutků v sobě měla příliš funku, aby zaujala širší segment bílého publika a pro to černé zase byla příliš punkově neotesaná. Komerční neúspěch jejich druhé desky, příznačně pojmenované Freaky Styley, ale nepramenil jen z nedůvěry většinového publika vůči divokým crossoverům. Red Hot Chili Peppers tehdy ještě ve svých skladbách víc než na nějaký vytříbený songwriting kladli důraz především na živelnost až ztřeštěnost, stavěli na důrazných groovech, neposedných kytarových linkách, frackovitém rapu a v neposlední řadě na praštěné, hédonistické a lascivní image, s níž šla ruku v ruce pověst nezvladatelných feťáckých vyvrhelů.
Nelehký úkol dokopat ve studiu tuhle smečku k něčemu kloudnému dostal sám apoštol excentrického funku George Clinton. Kapela si s ním rozuměla podstatně lépe než s Andym Gillem ze skupiny Gang of Four, který produkoval jejich debut, a na výsledku je to znát. Clinton podle očekávání zvýraznil především to funkové, co v sobě kvartet měl a za tím účelem nahnal do studia elitní dechařskou sestavu v čele s hvězdami svých Parliament-Funkadelic Maceo Parkerem a Johnem Wesleym. Jsou na albu slyšet relativně hodně a určitě ku prospěchu věci. Ne, že by se jimi ovšem... číst dále
Odvážný žánrový mix, s jakým v polovině osmdesátých let vyrukovala skupina Red Hot Chili Peppers, nebyl v té době něčím, co by usnadňovalo cestu za slávou. Křížení čehokoli s čímkoli ještě zdaleka nebylo běžnou věcí a hudba kalifornských floutků v sobě měla příliš funku, aby zaujala širší segment bílého publika a pro to černé zase byla příliš punkově neotesaná. Komerční neúspěch jejich druhé desky, příznačně pojmenované Freaky Styley, ale nepramenil jen z nedůvěry většinového publika vůči divokým crossoverům. Red Hot Chili Peppers tehdy ještě ve svých skladbách víc než na nějaký vytříbený songwriting kladli důraz především na živelnost až ztřeštěnost, stavěli na důrazných groovech, neposedných kytarových linkách, frackovitém rapu a v neposlední řadě na praštěné, hédonistické a lascivní image, s níž šla ruku v ruce pověst nezvladatelných feťáckých vyvrhelů.
Nelehký úkol dokopat ve studiu tuhle smečku k něčemu kloudnému dostal sám apoštol excentrického funku George Clinton. Kapela si s ním rozuměla podstatně lépe než s Andym Gillem ze skupiny Gang of Four, který produkoval jejich debut, a na výsledku je to znát. Clinton podle očekávání zvýraznil především to funkové, co v sobě kvartet měl a za tím účelem nahnal do studia elitní dechařskou sestavu v čele s hvězdami svých Parliament-Funkadelic Maceo Parkerem a Johnem Wesleym. Jsou na albu slyšet relativně hodně a určitě ku prospěchu věci. Ne, že by se jimi ovšem členové kapely nechávali zahanbit. Baskytarista Flea je už teď mistrem svého nástroje a i když se má s čím předvádět, stejně tak ví, co je to hrát na celek. Cliff Martinez mu na bicí zdatně sekunduje a Hillel Slovak, kytarista s izraelskými kořeny, který skupinu spoluzakládal a nyní se do ní po pauze vrátil, skvěle dávkuje precizní beglajty i psychedelické vytí přesně v intencích mejdanového ducha kapely. Anthony Kiedis zatím příliš nevyčnívá, jen svérázně rapuje a deklamuje a do zpěvu se pouští zřídka. Vlastně jen když musí, jako v případě coveru If You Want Me to Stay od Sly & the Family Stone.
Deska Freaky Styley ve vývoji Red Hot Chili Peppers určitě znamená progres, nicméně jejich tvorba stále trpí určitou neuspořádaností, spíš než o písně jde o divoké jamy, které mají záviděníhodný drajv, ale na albu jako celku nakonec působí poněkud monotónně. Je docela příznačné, že jako nejhitovější se jeví obě převzaté písně, zmíněná If You Want Me to Stay a především Hollywood (Africa) od neworleanské funkové skupiny The Meters. I mezi autorským materiálem už se najdou songy, které si říkají o pozornost, jako singlová Jungle Man, The Brothers Cup nebo lechtivý punkový kvapík Catholic School Girls Rule. Nicméně ke komerčním výšinám, jakých kapela dosáhla v devadesátých letech, je ještě dlouhá cesta.
25.02.2021 - 9:24 | Acid3P
Ubudol rap, ubudlo metalu a do popredia sa predralo funky! Nie je to žiadne prekvapenie, keďže tento album produkoval George Clinton. Opäť ako u predchodcu z toho ide neskutočná energia, ale tak ako v prípade debutu materiál pôsobí rozhádzaný a bez akéhokoľvek zrejmého konceptu. Hrať a baviť sa. No a čo.