Řekněme si to hned zkraje: Elbow se ani na svém šestém studiovém albu v porovnání s tím prvním vlastně nijak výrazně neposunuli. V jejich světě se toho samozřejmě změnilo hodně a onen přerod z výrazně přehlížené kapely v těleso, které dokáže rozezpívat olympijský stadion, způsobil, že se dostali do celkem výrazného centra pozornosti. Jenže ani všechen ten nenadálý humbuk se nijak zásadně nepromítl do jejich tvorby a zpěvák Guy Garvey i jeho spoluhráči to pořád všechno myslí upřímně, již deset let natáčí ve stejném studiu, a i když mluví o používání nových metod ke psaní písní, v konečném důsledku je to jednoduše ta stejná parta, která začínala na konci devadesátých let. Jenom už jim není pětadvacet, ale čtyřicet, což se výrazně promítlo do textů na novince s předlouhým názvem "The Take Off And Landing Of Everything".
Ale onen aspekt reflektování stárnutí a nostalgie je vlastnost, kterou Garvey v sobě vždy měl stejně jako mladý Brian Wilson z The Beach Boys. Mimo to jsou alba Elbow pevně spojená s místem, odkud pochází. Příběhy na tom nejnovějším se možná částečně odehrávají v New Yorku, v Garveyho novém domově, ale stejně má převahu severozápadní Anglie, protože právě tato krajina bude vždy jeho zlomenému srdci nejblíž (nakonec pánové pocházejí z Manchesteru). Nová deska ale nevypráví o nešťastné lásce (Garvey ukončil osmiletý vztah se spisovatelkou Emmou Jane Unsworth), krizi středního věku nebo porovnávání dvou... číst dále
Řekněme si to hned zkraje: Elbow se ani na svém šestém studiovém albu v porovnání s tím prvním vlastně nijak výrazně neposunuli. V jejich světě se toho samozřejmě změnilo hodně a onen přerod z výrazně přehlížené kapely v těleso, které dokáže rozezpívat olympijský stadion, způsobil, že se dostali do celkem výrazného centra pozornosti. Jenže ani všechen ten nenadálý humbuk se nijak zásadně nepromítl do jejich tvorby a zpěvák Guy Garvey i jeho spoluhráči to pořád všechno myslí upřímně, již deset let natáčí ve stejném studiu, a i když mluví o používání nových metod ke psaní písní, v konečném důsledku je to jednoduše ta stejná parta, která začínala na konci devadesátých let. Jenom už jim není pětadvacet, ale čtyřicet, což se výrazně promítlo do textů na novince s předlouhým názvem "The Take Off And Landing Of Everything".
Ale onen aspekt reflektování stárnutí a nostalgie je vlastnost, kterou Garvey v sobě vždy měl stejně jako mladý Brian Wilson z The Beach Boys. Mimo to jsou alba Elbow pevně spojená s místem, odkud pochází. Příběhy na tom nejnovějším se možná částečně odehrávají v New Yorku, v Garveyho novém domově, ale stejně má převahu severozápadní Anglie, protože právě tato krajina bude vždy jeho zlomenému srdci nejblíž (nakonec pánové pocházejí z Manchesteru). Nová deska ale nevypráví o nešťastné lásce (Garvey ukončil osmiletý vztah se spisovatelkou Emmou Jane Unsworth), krizi středního věku nebo porovnávání dvou rozdílných míst. Je to odraz kapely, která již dále neřeší, jestli napíše žebříčkový hit (na "Build A Rocket Boys!" ještě bylo cítit ono nelehké navazování na Mercury Prize ověnčenou nahrávku "The Seldom Seen Kid"), kapely, která je se sebou spokojena. To je stádium, v němž málokdy vznikají přelomová díla.
Písně na "The Take Off And Landing Of Everything" jsou temnější, chybí tu jasná hitovka, což by se mohlo zdát jako jedno velké plus, ale skutečnost vypadá tak, že momentů, ke kterým se opravdu budete chtít vracet a které mají šanci zaujmout, je zde poskrovnu. K těm nejpodařenějším patří titulní song, atmosférou ne nepodobný staršímu singlu "Disclaimer" od kanadských The Dears, nesoucí se na vlně vesmírného krautrocku. "My Sad Captains" patří mezi momenty, ve kterých se ukazuje Garveyho nejsympatičtější poloha (jestli je to ještě vůbec možné), kdy popisuje perfektní svět opilýma očima připíjeje na kamarády, kteří již nejsou mezi živými. “Charge" by se pak skvěle hodila k pouštní projížďce ve filmu "Takoví normální zabijáci".
"The Take Off And Landing Of Everything" není vůbec špatná nahrávka a ukazuje se na ní, že Elbow jsou formací, která tady s námi ještě nějaký čas zůstane, ale to nejlepší má (snad ještě) před sebou. Momentálně se nachází ve fázi, kdy přestala být tím oslavovaným vítězem ceny Mercury a snaží se najít ten správný směr, kterým se vydá. Naštěstí jsou členové dost inteligentní na to, aby se zasekli u standardních stadionovek, což je posun, který se jim na novince podařil. Příště by nebylo od věci si ještě trochu pohrát s obsahem. Ať už ale bude jejich směřování v budoucnu jakékoliv, výrazné místo v britské hudební historii jim už beztak nikdo nevezme.
Komentáře