Asi málokdo bude nesouhlasit s tvrzením, že minulý počin amerických rockerů The Black Keys "El Camino" byl jedinečným spojením rockové garážové jednoduchosti s vytříbenými prvky bluesu a rocku sedmdesátých let. Tato směsice se jim prostě povedla a výsledkem byla kolekce, která se bude jen těžko překonávat. Možná proto si dvojice Dan Auerbach a Patrick Carney dala s novinkou načas. A možná proto šli na jistotu i v případě výběru renomovaného producenta Briana Burtona, známého spíše pod pseudonymem Danger Mouse. Ovšem po poslechu nahrávky se představy o nějakých jistotách rozpadnou jako hromádka karet.
"Turn Blue" je jiné než jeho předchůdci - a pakliže v tom má prsty avizovaný hvězdný producent, měl by přes ty své myší prsty něčím dostat. Až příliš je cítit snaha o změnu, jenže pokud to tak The Black Keys chtěli, neměli za tuto záchrannou brzdu zatahovat tak silně. Pro ně typický taneční feeling je tentokrát cítit snad jen ze singlovky "Fever", která je ovšem pouze béčkovým vydáním hitu "Lonely Boy", a na zbytku materiálu se prezentují hudbou vhodnou jako relaxační terapie pro nerváky a choleriky. Naprosto vyklidněné černé klíče předkládají jednu pomalejší věc za druhou v atmosféře sedmdesátých let. Jenže není retro jako retro. Pakliže v "El Caminu" prezentovali zlaté sedmdesátky prostřednictvím moderního garážového blues-rocku, na novince to vzali skutečně z gruntu, a posluchač tak dostává desku, kterou by mohl vyhrabat na kdejakém bleším... číst dále
Asi málokdo bude nesouhlasit s tvrzením, že minulý počin amerických rockerů The Black Keys "El Camino" byl jedinečným spojením rockové garážové jednoduchosti s vytříbenými prvky bluesu a rocku sedmdesátých let. Tato směsice se jim prostě povedla a výsledkem byla kolekce, která se bude jen těžko překonávat. Možná proto si dvojice Dan Auerbach a Patrick Carney dala s novinkou načas. A možná proto šli na jistotu i v případě výběru renomovaného producenta Briana Burtona, známého spíše pod pseudonymem Danger Mouse. Ovšem po poslechu nahrávky se představy o nějakých jistotách rozpadnou jako hromádka karet.
"Turn Blue" je jiné než jeho předchůdci - a pakliže v tom má prsty avizovaný hvězdný producent, měl by přes ty své myší prsty něčím dostat. Až příliš je cítit snaha o změnu, jenže pokud to tak The Black Keys chtěli, neměli za tuto záchrannou brzdu zatahovat tak silně. Pro ně typický taneční feeling je tentokrát cítit snad jen ze singlovky "Fever", která je ovšem pouze béčkovým vydáním hitu "Lonely Boy", a na zbytku materiálu se prezentují hudbou vhodnou jako relaxační terapie pro nerváky a choleriky. Naprosto vyklidněné černé klíče předkládají jednu pomalejší věc za druhou v atmosféře sedmdesátých let. Jenže není retro jako retro. Pakliže v "El Caminu" prezentovali zlaté sedmdesátky prostřednictvím moderního garážového blues-rocku, na novince to vzali skutečně z gruntu, a posluchač tak dostává desku, kterou by mohl vyhrabat na kdejakém bleším trhu uprostřed Arizony. Ano, pro našince i tak těžký úkol, ale v podstatě nás The Black Keys ošálili všechny.
Prokousat se touto podivnou nahrávkou není lehké, natož si ji nedej bože zamilovat. Ale také to není nemožné. Má svou nezaměnitelnou poetiku, kterou nenabízejí téměř žádná jiná alba, jež se na hudebním trhu momentálně objevují, a ve skrytu retro balastu disponují zajímavými melodiemi. Takovými, které by hrávaly našim dědům a otcům z rádií, kdyby na naši zem nepadla rudá opona. Například titulní "Turn Blue" nezní špatně, ale zaujme pouze jako samostatný kus, nikoliv v kontextu dalších deseti jí podobných. Stejným neduhem je zatížena i další jinak výborná balada "Waiting On Words", která by jako zástupce pomalejších písní na jinak svižném albu fungovala na jedničku s hvězdičkou. Takto se stává jen jednou z mnoha. Dalším vědrem vody vylitým na posluchače a dusícím je pomalým tempem.
Nabízí se otázka, kdo klíčům sebral jejich tah na branku, drajv, nespoutanou energii a lásku k živelnosti. Slovutný Danger Mouse, jehož práce v poslední době zavání rutinou? Či sami členové skupiny, kteří chtěli změnu? Nebo se snad dokonce jedná o důsledek stárnutí? Doufejme, že ne a že si pánové svou dávku klidu již vyčerpali a dočkáme se opět těch starých dobrých garážových undergroundových hitmakerů se smyslem pro humor a dobrý rock'n'roll. Good Bye, Good Sleep!
13.06.2014 - 13:08 | Reindeer
Lidé, kterým se toto líbí
Dámy a pánové, kdo dává míň než 90 procent, je hudební ignorant. Turn Blue překonává El Camino ve všech ohledech...
13.05.2014 - 10:17 | Rey
Dneska je můj den. Mám triko Black Keys z turné El Camino z Mnichovskýho předvánočního koncertu v prosinci 2012. Dneska je můj den. Sjíždím Turn Blue a netrpělivě čekám, že mi kluci z webovýho obchodu pošlou smsku, že už si pro tu parádu můžu dojít. Dneska je můj den a Gotta Get Away je prostě Amerika! Nadálku zdravím George, Dejvida a Majkla do tý velký země ouvr dzí oušn - někde tam brousej bajky, nebo sjížděj hájvej sixty van, nebo prostě jen tak jedou a v bouráku sjížděj Ragged Glory. A já tady na Náměstí nebeskýho klidu v Karlíně tiše závidím. Jo, jo, jóóó, ale dneska je můj den! V triku Black Keys sjíždím Turn Blue. Prostě Amerika.