Název nové desky The Black Keys El Camino se dá rozklíčovat dvěma způsoby. Buď jste znalí amerického motorového průmyslu a dojde vám, že takhle se jmenuje jeden z modelů chevroletu. Mimochodem, auto na obalu není ten chevrolet, ale dodávka, se kterou Dan Auerbach a Patrick Carney na začátku kariéry obráželi jednotlivé koncerty.
Anebo umíte španělsky. Cesta je totiž slovo, které vystihuje posun dvoučlenné party rockerů z amerického Ohia od předposlední nahrávky Brothers (Nonesuch, 2010). A vlastně od všech jejich předchozích alb od roku 2002. Po prvním poslechu může být skalní fanoušek lehce šokován: tytam jsou řízné kytarové riffy, bušení do vykloktaných bubnů, vykřičený zpěv a dutý zvuk studia na pozadí, který vždy prozrazoval, že síla jejich písniček byla, je a bude v živém podání. Tahle deska má totiž mimořádně vysoké produkční kvality, zní na ní spousta nástrojů a hlavně – můžete ji pustit i svojí babičce.
To sice nezní moc jako pochvala, ale změnu je třeba vidět v širších souvislostech. Hlavně v inspiračních. Ze všech jedenácti písniček je totiž každou vteřinou cítit těžká ozvěna padesátých, šedesátých (těch hlavně) a sedmdesátých let minulého století. Blues s prvky rocku už dávno není hlavní hudební dominantou této skvěle fungující dvojky; soul, glam rock, klasický rokenrol, r’n’b. The Beatles, The Clash, Led Zeppelin, The Ramones, The Beach Boys... Je tu prostě všechno, a ne nutně na škodu. Black Keys totiž hned prvním... číst dále
Název nové desky The Black Keys El Camino se dá rozklíčovat dvěma způsoby. Buď jste znalí amerického motorového průmyslu a dojde vám, že takhle se jmenuje jeden z modelů chevroletu. Mimochodem, auto na obalu není ten chevrolet, ale dodávka, se kterou Dan Auerbach a Patrick Carney na začátku kariéry obráželi jednotlivé koncerty.
Anebo umíte španělsky. Cesta je totiž slovo, které vystihuje posun dvoučlenné party rockerů z amerického Ohia od předposlední nahrávky Brothers (Nonesuch, 2010). A vlastně od všech jejich předchozích alb od roku 2002. Po prvním poslechu může být skalní fanoušek lehce šokován: tytam jsou řízné kytarové riffy, bušení do vykloktaných bubnů, vykřičený zpěv a dutý zvuk studia na pozadí, který vždy prozrazoval, že síla jejich písniček byla, je a bude v živém podání. Tahle deska má totiž mimořádně vysoké produkční kvality, zní na ní spousta nástrojů a hlavně – můžete ji pustit i svojí babičce.
To sice nezní moc jako pochvala, ale změnu je třeba vidět v širších souvislostech. Hlavně v inspiračních. Ze všech jedenácti písniček je totiž každou vteřinou cítit těžká ozvěna padesátých, šedesátých (těch hlavně) a sedmdesátých let minulého století. Blues s prvky rocku už dávno není hlavní hudební dominantou této skvěle fungující dvojky; soul, glam rock, klasický rokenrol, r’n’b. The Beatles, The Clash, Led Zeppelin, The Ramones, The Beach Boys... Je tu prostě všechno, a ne nutně na škodu. Black Keys totiž hned prvním trackem Lonely Boy dokazují, že „vykrádat“ se dá i s citem a znatelnou úctou k předobrazům. Titulní song charakterizuje celé album. Během tří minut se dostane na chytlavý refrén, hrátky s kytarovým hmatníkem a nakonec i nějaké to hrábnutí do strun. Ale ne moc! Přiměřeně, aby se neřeklo, že jsme moc měkký! Pokud nemáte s tímto typem hudby zkušenosti, pravděpodobně se budete k Lonely Boy často vracet – a tak trochu se jejím poslechem nutit k objevení zbytku alba.
Až se odvážíte proniknout i dále, zjistíte, že všechny ostatní songy jsou lepší. Což je pochopitelně relativní. Někomu nemusí vyhovovat už jen základní premisa, že Black Keys nehrají styl muziky, kterému u nich za posledních pět let uvykl. Jenže až se zaposloucháte do naprosto odzbrojující Little Black Submarines, jakési hudební odpovědi Dana Auerbacha na slavnou baladu Stairway to Heaven, padnou všechny pochybnosti – tohle je jasný, naprostý vrchol celého alba. Počáteční zvuk akustické kytary a nesmělého zpěvu vás dovede spolehlivě omámit a následný přechod ve velmi drsné mlácení do strun najednou zní ohromně... logicky. V přímém kontrastu je pak skladba Stop Stop, kterou byste (bez vokálů) mohli pouštět na kdejaké české vesnické tancovačce. Při ní si poprvé uvědomíte, že většina textů jenom prošuměla kolem. Ne snad, že by se Auerbach (v textařské spolupráci s producentem Danger Mousem) snažil o jednoduché rýmovačky a půlku slok zakončoval vlnitým „ooo“, ale album na vás, na posluchače, vlastně neklade žádné nároky. Kromě objevování hudebních motivů z písní jiných interpretů kolem vás jen tak proběhne, pozdraví, ukloní se a zase běží pryč. Může za to právě poměrně jasné producentské vedení? I to je jedna z možností. Trochu zvláštní však je, že to nevadí.
Škoda je, že albu chybí jasná koncepce, dějová linka. Ano, půjčujeme si konkrétní pasáže z klasických songů, ale pokud by se promíchalo pořadí písniček, nic by se nestalo. Není přitom důležité, zda by to výsledku prospělo, jen se tak v posluchači utvrzuje názor, že všechny jsou na stejné kvalitativní úrovni. A ta je pekelně vysoko. Snad jenom úvodní Lonely Boy je jasným kick starterem, kdežto na konec by se namísto Mind Eraser možná lépe hodila kupříkladu lehce melancholická Nova Baby.
Black Keys s albem El Camino objevují úplně nová hudební zákoutí, o kterých se jim v časech jednoduchého hitu Just Got to Be asi ani nesnilo. Je otázkou, zda všech jedenáct songů mezi fanoušky „zlidoví“, nebo zda se vůbec budou pravidelně hrát na koncertech. Inklinace k čistému zvuku cédéčka, který může spoustu lidí v živém, „nekvalitním“ provedení zklamat, je zřejmá. To ovšem nic nezmění na tom, že Black Keys tady zní jako nejlepší současná rocková kapela na světě. Je to moc? Můžeme se hádat.
vyšlo ve Full Moonu #21
05.12.2012 - 17:22 | Rey
Tak podívejte, po včerejším koncertu v Mnichovský Olympijský hale jednoznačně tvrdím, že to, že Black Keys jsou současná nejlepší kapela na světě je axiom, se kterým se všichni škarohlídi prostě musej smířit. A když říkám "kapela", tak to myslím jako celek - včetně naprosto vynikající pódiový prezentace. Stage jako garáž amatérskýho podivína zabývajícího se sběrem parabol a světlometů od všech americkejch bouráků předměstím Detroitu počínaje a předpeklím Las Vegas s holkama u všech nerezovejch tyčí konče.
A mezi nima prostě americká highway, vy v bouráku na ní, tempomat naštelovanej na plný kule, volume na rádiu hezky doprava, noha na palubní desce a ruka v džísce pamatující Altamont zvenčí na dveře vytloukaj rytmus kopáků všech těch starejch hymnickej songů, který definovaly všechno to, co dneska na týhle muzice všichni tak milujem.
U krajnice stopuje Auerbach (srdcař s vyhulenou kytarou a zabijáckejma riffama na basovej strunách), u pumpy v Zapadákově zas čeká na lepší časy Carney (naživo obrovitej chlap s dlouhejma rukama ždímajícíma škopky co to dá), za nima dva pomocníci, co věděj kdy podat klíč, pajcr nebo i bouchačku správný velikosti a schopný položit život za svý šéfy.
Tak tu celou Divokou bandu naložíte, rukou v džískách je tím pádem víc a v bouráku nutně zavládne ještě větší pohoda. V zaprášeným baru s lascívní zrcadlovou koulí u stropu dáte pár kafí, aby se vám v noci zdály rychlejší sny, motor šlape jak hodinky a v chromovanejch kusech kapoty se vodráží všechno co jste cestou potkali.
Takhle se naživo hraje muzika s ozvěnou americkýho osmiválce. Tak kámoš cestou zpět na dálnici mezi Mnichovem a Prahou a v tom podivným bezčasí v hodině mezi psem a vlkem vosolil přehrávač pěkně doprava a za zvuků Ragged Glory Mr. Neila a jeho Splašenýho koně jsme voba dva krvavýma nevyspalýma vočima vyhlíželi, jestli u krajnice nestojí Dan a Patrick v džískách co pamatujou Altamont. Byla to jízda!
22.08.2012 - 10:06 | Reindeer
The Black Keys pro mě byli vždycky takovou dost zvláštní kapelou: jsou jen dva (což ale není na škodu, naopak...), hrajou divnej blues-hluk-rock a Auerbach navíc vypadá jako nějakej apačskej šaman. Kluci se ale ostříhali (už na "Brothers"...), přizvali si Danger Mouse, ubrali na hluku, přihodili basu, klávesy, další kytaru, zamíchali a vyšlo z toho co? El Camino! Pro neznalce přeložím: "hodně, ale fakt hodně dobrý cédéčko". Jak říkáme my, mladý pušky: "hustodémonsky krutopřísná cool deska". Nemá žádný slabý místo, neskutečná jízda od začátku až do konce a ač nemám rád takový ty pseudorockový baladičky, tady patří "Little Black Submarines" mezi nejlepší tracky. Tenhle styl The Black Keys se mi líbí rozhodně víc, než to, co předváděli v první dekádě třetího tisíciletí. Už se těším na pokračování...
13.06.2012 - 8:43 | AyCay
Pořád jsem tuhle partu měl nějak bokem a nebyl se schopný rozhodnout, jestli definitivně jo nebo ne. Ale tahle deska to zlomila. Výborná záležitost.
01.01.2012 - 21:21 | Robo
jednoduché priamočiare rock n rollové piesne. Nič viac a nič menej. Prvá polovica albumu výborná, k záveru mi to znie trochu lacne. A neviem sa rozhodnúť či je produkcia Briana Burtona El Caminu lakom alebo hrdzou.
Skladbami ako "Lonely Boy", "Dead and Gone", "Run Right Back" a "Sister" (tá je skvelá) dokazujú "bratia z Ohája", že ich srdcia stále verne tepú poctivým dvanásťtaktom.