Bob Dylan - Highway 61 Revisited

Pokud ještě někdo z Dylanových folkových adorantů doufal, že z poloviny elektrická deska Bringin It All Back Home a červencový skandál na festivalu v Newportu byly jen takové ústřely zbloudilého Mistra, musel nad Highway 61 Revisited zaplakat. Těm ostatním ale rychle docházelo, že písničkářova dezerce k rock'n'rollu je tou správnou a perspektivní cestou a album její vrcholnou zastávkou. Singl Like a Rolling Stone se stal obrovským (o to víc, že podle zákonů showbyznysu zcela nepravděpodobným) šlágrem a deska prakticky hned po vydání klasikou.

Za Dylanem tentokrát stojí kompaktní, koncertním hraním odzkoušená sestava skvělých muzikantů v čele s kytaristou Mikem Bloomfieldem, prominentním představitelem bílého blues, který tu svým feelingem zanechal nesmazatelnou stopu. Al Kooper, do té doby známý spíš jako nadějný skladatel, přispěl zvěčnělým (přitom původně improvizovaným) varhanním riffem v písni Like a Rolling Stone, countryový kytarista Charlie McCoy dobarvil mexikánsky laděnými vyhrávkami akustickou jedenáctiminutovku Desolation Row, která album uzavírá. Temně vyčítavou Ballad of a Thin Man zase tlačí vpřed ztěžklé piano, na něž hraje sám autor. Folk-rockový koncept, který Dylan "přinesl domů" na předchozí desce, dotáhl se svýmu spoluhráči k dokonalosti. Celá parta dýchá a swinguje jako jedna bytost a muzika, kterou vytváří, staví úplně nové rockově písničkářské kánony.

Skladby mají buď folkové (Like a Rolling Stone, Queen Jane Approximately, Desolation Row) nebo bluesové (frenetická Tombstone Blues opět s parádními varhanními přihrávkami v refrénu, It Takes a Lot to Laugh..., Highway 61 Revisited a další) půdorysy, ale na jejich ploše se dějí věci, z nichž se čerpá dodnes. Oba stylové prameny navíc spojují fascinující textařské fresky, jejichž rozborům zasvětil nejeden dylanolog život. Surrealistické, přitom plné konkrétních postřehů, příběhů a momentek a zabydlené spoustou biblických, historických, literárních či popkulturních postav a motivů. Dylan s dechberoucím "flow" chrlí na posluchače sled neskutečně hutných a úderných obrazů, které všem budoucím zpívajícím poetům poskytují jednou provždy nedostižný vzor a soudobé Americe nastavují znepokojivě chaotické zrcadlo.

Highway 61 Revisited je už téměř půlstoletí opěvováno zcela právem. Nejde ani tak o to, jak revoluční ve své době bylo, protože podobné pionýrské zásluhy jsou z těch, na jaké široká posluchačská obec nejsnáze zapomene, užívá si jejich plodů bez vědomí souvislostí a je to tak v pořádku. Ale to album se pořád skvěle poslouchá bez jakýchkoli dobových konotací. Nedá se odhadnout, jestli mu to vydrží tak dlouho jako třeba Beethovenovým symfoniím (Ludwiga jsem nevybral náhodou, i on se mihne v textu Tombstone Blues), ale přinejmenším pro své století má srovnatelnou váhu.