Bob Dylan je na scéně šest dekád, na poličce má slušnou řádku Grammy, Pulitzerovu cenu i Nobelovku a bez nejmenšího sporu patří k nejdůležitějším osobnostem populární hudby posledních desetiletí. Měl skvělá období, měl slabší období (ostatně jako každý), je fanaticky obdivován i s pohrdáním odmítán.
Po vydání osm let staré studiovky "Tempest" to vypadalo, že pověsil autorské řemeslo na hřebík a stal se pouhým interpretem - a to jak věcí svých na nekonečném koncertním turné, jež se v loňském roce na tři večery zastavilo i v Praze, tak těch převzatých na trojici desek poskládaných ze standardů The Great American Songbook. Čerstvý vlastní materiál byl jen zbožné přání. Ale nakonec Dylan, ve svých devětasedmdesáti letech, překvapil. Na světě je album "Rough And Rowdy Ways" - deset písní na prostoru dvou CD/LP, jejichž stopáž se zastavila na sedmdesáti minutách.
Hudebně se toho na novince vlastně mnoho neděje. Aranže se drží v mantinelech, jež nastavily předchozí tři ne-autorské nahrávky, a připomínají tak barovou kapelu v prosté sestavě bicí-basa-klavír-kytara. Toto jednoduché kombo se nijak netlačí do popředí, spíše jen poklidně v pozadí přihrává, doplňuje a dokresluje principálovu specifickou melodickou deklamaci. Hlavním úkolem doprovodných muzikantů je dávat výsledku písňový tvar a autorovým široce rozprostřeným veršům vnější formu.
A o texty tu jde především. "Rough And Rowdy Ways" je komplexním básnickým... číst dále
Bob Dylan je na scéně šest dekád, na poličce má slušnou řádku Grammy, Pulitzerovu cenu i Nobelovku a bez nejmenšího sporu patří k nejdůležitějším osobnostem populární hudby posledních desetiletí. Měl skvělá období, měl slabší období (ostatně jako každý), je fanaticky obdivován i s pohrdáním odmítán.
Po vydání osm let staré studiovky "Tempest" to vypadalo, že pověsil autorské řemeslo na hřebík a stal se pouhým interpretem - a to jak věcí svých na nekonečném koncertním turné, jež se v loňském roce na tři večery zastavilo i v Praze, tak těch převzatých na trojici desek poskládaných ze standardů The Great American Songbook. Čerstvý vlastní materiál byl jen zbožné přání. Ale nakonec Dylan, ve svých devětasedmdesáti letech, překvapil. Na světě je album "Rough And Rowdy Ways" - deset písní na prostoru dvou CD/LP, jejichž stopáž se zastavila na sedmdesáti minutách.
Hudebně se toho na novince vlastně mnoho neděje. Aranže se drží v mantinelech, jež nastavily předchozí tři ne-autorské nahrávky, a připomínají tak barovou kapelu v prosté sestavě bicí-basa-klavír-kytara. Toto jednoduché kombo se nijak netlačí do popředí, spíše jen poklidně v pozadí přihrává, doplňuje a dokresluje principálovu specifickou melodickou deklamaci. Hlavním úkolem doprovodných muzikantů je dávat výsledku písňový tvar a autorovým široce rozprostřeným veršům vnější formu.
A o texty tu jde především. "Rough And Rowdy Ways" je komplexním básnickým obrazem, popkulturní historií Spojených států a světa, nekončící hrou s významy, náznaky a událostmi. Na několika řádcích se mohou potkat Indiana Jones, Anne Frank a Rolling Stones, jinde zas Bob svým vlastním způsobem uchopí příběh o zavraždění Kennedyho, na jiném místě se stává filozofujícím pirátem.
Často přitom odkazuje na jiné kolegy, spousta titulů a námětů skladeb je dokonce vypůjčených (například od Williama Shakespeara či Walta Whitmana). Z proudů slov a obrazů vystupují povědomá jména, střípky událostí, myšlenky a citace. Dylan vytváří jakýsi svérázný postmoderní mikrosvět. Člověk jej může brát smrtelně vážně a vrtat se ve všech těch odkazech, souvislostech a interpretacích. Anebo se může nechat proudem jeho nápadů strhnout, unášet a všechno číst s nadhledem. Jako spodní voda se totiž písněmi vine i humor a ironie.
"Rough And Rowdy Ways" rozhodně není albem, jež by šlo posluchači na ruku. Předchozí autorská řadovka "Tempest" je ve srovnání s ním vyloženě hitová, o starších počinech ani nemluvě. Dylan (pravděpodobně) uzavírá svou autorskou kariéru dílem, které cílí na dnes čím dál tím vzácnější segment publika - to, jež opravdu poslouchá. To, jež nedává jen na vnější chytlavost, ale je schopné a ochotné s deskou strávit nějaký čas. Nechat ji zrát a nahlížet pod její slupku. Tahle mozaika náznaků a významů vydrží opravdu hodně dlouho. Jen je jak z jiného světa. Legendární hudebník mohl, při svém věku a zkušenostech, natočit reflexivní kolekci o stáří, postěžovat na bolístky a zavzpomínat na mládí. Jenže Bob Dylan, to je vlastně odpověď sama o sobě.
26.05.2021 - 17:23 | David Bátor
Geniální album. Nemám slov. 100%