Ač by se ze zdvořilosti věk u žen prozrazovat neměl, u šestapadesátileté písničkářky z Richmondu uděláme výjimku. Ve svých letech platí za ohromně zajímavou, progresivní a schopnou, leč nepříliš doceněnou umělkyni. Sice ve svém hudebním životopise má kolonku s nominací na prestižní ceny Grammy a Oscar, které vybojovala svým geniálním soundtrackem k filmu "Magnolia", ale o zbytku neméně zajímavé tvorby se toho již tolik nedočteme. V případě Aimee Mann je to škoda, zvlášť když její nejnovější, jubilejní desátá deska "Mental Illness" je snad jejím nejsilnějším počinem.
Již název novinky "Mental Illness" zaujme. Poměrně drsně vyznívající pojmenování (na přebalu se skoro pohádkovým motivem) překvapí svou chladnou strohostí bez náznaku metafory. Je to vlastně přímá, jednoduchá odpověď na vlastní dosavadní tvorbu, která je prodchnuta texty o podivných, místy bláznivých lidech. Do mozaiky (ne)obyčejných lidských charakterů se zapojuje i se svou aktuální nahrávkou, kde se podíváme do mysli stalkera ("Knock It Off"), alkoholika ("Philly Sinks") či vyčpělé hollywoodské hvězdy ("Pacient Zero"). Vždy tak činí laskavě, občas přidá jemnou nenucenou radu a při doprovodu příjemně poklidné, kytarové melodie i piana nelze s jejími hrdiny nesoucítit.
Aimee Mann opět vsadila na spřízněného producenta Paula Bryana a novinku vydala pod svým vydavatelstvím SuperEgo Records. Ač se zdá, že nic nenasvědčuje stylové obměně autorčina rukopisu, přece... číst dále
Ač by se ze zdvořilosti věk u žen prozrazovat neměl, u šestapadesátileté písničkářky z Richmondu uděláme výjimku. Ve svých letech platí za ohromně zajímavou, progresivní a schopnou, leč nepříliš doceněnou umělkyni. Sice ve svém hudebním životopise má kolonku s nominací na prestižní ceny Grammy a Oscar, které vybojovala svým geniálním soundtrackem k filmu "Magnolia", ale o zbytku neméně zajímavé tvorby se toho již tolik nedočteme. V případě Aimee Mann je to škoda, zvlášť když její nejnovější, jubilejní desátá deska "Mental Illness" je snad jejím nejsilnějším počinem.
Již název novinky "Mental Illness" zaujme. Poměrně drsně vyznívající pojmenování (na přebalu se skoro pohádkovým motivem) překvapí svou chladnou strohostí bez náznaku metafory. Je to vlastně přímá, jednoduchá odpověď na vlastní dosavadní tvorbu, která je prodchnuta texty o podivných, místy bláznivých lidech. Do mozaiky (ne)obyčejných lidských charakterů se zapojuje i se svou aktuální nahrávkou, kde se podíváme do mysli stalkera ("Knock It Off"), alkoholika ("Philly Sinks") či vyčpělé hollywoodské hvězdy ("Pacient Zero"). Vždy tak činí laskavě, občas přidá jemnou nenucenou radu a při doprovodu příjemně poklidné, kytarové melodie i piana nelze s jejími hrdiny nesoucítit.
Aimee Mann opět vsadila na spřízněného producenta Paula Bryana a novinku vydala pod svým vydavatelstvím SuperEgo Records. Ač se zdá, že nic nenasvědčuje stylové obměně autorčina rukopisu, přece je desátá nahrávka v lecčem jiná. Za prvé jde o zřejmě nejklidnější dílo (od zmiňovaného filmového soundtracku) plné polo-akustické nálady s bicími, kytarou a pianem, za druhé se kromě klasického melodypop-rocku dočkáme všudypřítomného folkového nádechu. Aimee Mann se navíc vytáhla a složila opravdu skvostnou kolekci, kde není jediného slabého místa. Bezmála čtyřicet minut je důkazem nedoceněného génia slastně kouzelné a přitom civilní zpěvačky.
Oba singly "Goose Snow Cone" a "Patient Zero" jsou skvělé, ale rozhodně nepřevyšují zbytek desky. Splnily jen úděl návnady na samotné album. To skrývá i další klenoty, například baladickou "Good For Me" s romanticky melancholickým pianem Jamieho Edwardse i kouzelnou vokální linkou. Emocemi zpěvačka sice nešetří, ale umí je tlumit bez zbytečné okázalosti a přehnané podbízivosti mainstremových popových interpretů. Když se ale do hudby i textu blíže zaposloucháte, doslova se v náladách a pocitech utopíte. Kromě "Good For Me" je řeč i o naléhavé "Rollercoasters" či posmutnělé "Lies Of Summer".
Jako by si Aimee Mann to nejlepší ze sebe nechávala až na jubilejní počin. Po předchozí slušné "Charmer" (leč kvalitou řadové nahrávky) se na "Mental Illness" vytáhla s překrásnými texty, kouzelnou atmosférou kolekce a hlavně skladatelsky obdivuhodnými písněmi, které, nejen v její diskografii, nemají konkurenci. Po osmnácti letech od "Magnolie" je Aimee umělecky znovu na vrcholu a její fanoušci mohou právem hlasitě křičet, že její um je léty silně nedoceněný u nás i v zahraničí.
Komentáře