Břemeno spojené s druhou deskou, která má přijít po promakaném debutu, je s čím dál větším časovým odstupem složitější udolat. Chybou lávky je i skutečnost nechat si do toho příliš mluvit od vašich nejbližších rádců. Tímto strništěm si evidentně prošla i Zaz, kdy návaznost na její velmi povedený start pod prostým názvem "Zaz" trvala téměř přesně tři roky (u nás deska vyšla až s ročním zpožděním). Kdo ji viděl loni na Colours Of Ostrava, musel uznat, že podlehnout její muzikálnosti a živelnosti je snadné a značně nakažlivé. "Rectu Versu" po tom všem i tak něco zásadního chybí - samo o sobě je to povedené album, v kterém funguje ono rozpoznatelné kouzlo, ale tak přímý zásah se tentokráte bohužel nekoná.
Mezi notovými partiturami a texty se drobet vytratila ona lehkost a neoblomný hudební střet šansonu, jazzu, folku a ryze francouzské nonšalantnosti. To, co hmatatelně zabíralo na plné obrátky na "ZAZ", zde jaksi jede na půl plynu, jako by tady byl snad i nějaký nehmatatelný psychický blok, přemrštěná snaha naplno držet krok a nic zuby nehty nepokazit. "Recto Verso" na první poslech působí spíše jako kompromis, upevnění určité jistoty, kdy se nic raději neměnilo a vsadilo se na vše osvědčené. Už uvedení "On Ira" odhalilo tuto krutou pravdu, kdy je nejedna skladba snadno zaměnitelná se svým obrazcem ze zmíněného debutu. V paletě výsledné hudební produkce někdo zbytečně moc sahal po popových linkách a šarmantní Zaz příliš sevřel do... číst dále
Břemeno spojené s druhou deskou, která má přijít po promakaném debutu, je s čím dál větším časovým odstupem složitější udolat. Chybou lávky je i skutečnost nechat si do toho příliš mluvit od vašich nejbližších rádců. Tímto strništěm si evidentně prošla i Zaz, kdy návaznost na její velmi povedený start pod prostým názvem "Zaz" trvala téměř přesně tři roky (u nás deska vyšla až s ročním zpožděním). Kdo ji viděl loni na Colours Of Ostrava, musel uznat, že podlehnout její muzikálnosti a živelnosti je snadné a značně nakažlivé. "Rectu Versu" po tom všem i tak něco zásadního chybí - samo o sobě je to povedené album, v kterém funguje ono rozpoznatelné kouzlo, ale tak přímý zásah se tentokráte bohužel nekoná.
Mezi notovými partiturami a texty se drobet vytratila ona lehkost a neoblomný hudební střet šansonu, jazzu, folku a ryze francouzské nonšalantnosti. To, co hmatatelně zabíralo na plné obrátky na "ZAZ", zde jaksi jede na půl plynu, jako by tady byl snad i nějaký nehmatatelný psychický blok, přemrštěná snaha naplno držet krok a nic zuby nehty nepokazit. "Recto Verso" na první poslech působí spíše jako kompromis, upevnění určité jistoty, kdy se nic raději neměnilo a vsadilo se na vše osvědčené. Už uvedení "On Ira" odhalilo tuto krutou pravdu, kdy je nejedna skladba snadno zaměnitelná se svým obrazcem ze zmíněného debutu. V paletě výsledné hudební produkce někdo zbytečně moc sahal po popových linkách a šarmantní Zaz příliš sevřel do mnohem užšího prostoru mainstreamu, celkem nesmyslně.
Přesně v tomto asi i tkví onen zádrhel první poloviny "Recto Verso", kdy se ve velkém hledá ona nespoutanost, živel uvnitř křehké Isabelle Geffroy. Stylová rozvernost se totiž probouzí pomalejším tempem a ono pokukování zpátky je batožina napěchovaná závažími přítěží, přičemž k jejímu uzvednutí je potřeba vydat mnohem více sil. Příjemnou změnou, nikterak ale logicky nečekanou, jsou silné balady (zejména dvojice "Si Je Perds" a "Si"), do kterých Zaz potřebovala svým způsobem dorůst. Půvabná rošťárna "Oublie Loulou", skvěle uchopená hitovka "Nous Debout" nebo podmanivá melancholie "La Lune" jsou přesně ty momenty, které nemusely přijít až skoro v závěru. Naplno totiž rozvíjejí její charisma a v tomto duchu byla laděna ona očekávání, která, jak již bylo řečeno, nebyla úplně vyslyšena.
Zaz s námi rozehrála partii v Scrabble a hraje férově bez zbytečných záludností. Jenže ona rafinovanost dělala z prvotiny "ZAZ" onu neohratelnou krásku, kdy jste se chtěli vrátit a prožít si další šansonový sen v malebných uličkách Paříže. Na "Rectu Versu" je ale toto kouzlo skryto pod nános popových šminek, sázky na jistotu, a i když je tu nemalá hromada hitů, ve výsledku za svým emocemi nabitým předchůdcem přeci jen pokulhává, škoda.
Komentáře