Wolfmother tak připomínají Panic! At The Disco Brendona Urieho. Stockdale se stejně jako Urie rozloučil se zbylými spoluhráči a spoluzakladateli kapely a rozhodl se vést Wolfmother po svém. Z pohledu kvalit druhé desky "Cosmic Egg" to nejlepší krok nebyl. Druhá nahrávka zdaleka nedosahovala potenciálu debutu a Wolfmother rychle sestoupili s hvězdných výšin mezi průměrné rockové kapely čerpající z hard rocku sedmdesátých a počátku osmdesátých let. Neúspěch Stockdalea navnadil na další čistku a vyhodil téměř všechny členy nově zformované kapely. Zůstal jen multiinstrumentalista Ian Peres, který ve velmi omezené míře funguje v australské kapele dodnes. Bohužel ani ona personální čistka nepomohla k úspěchu třetího počinu "New Crown". Stockdale dva roky staré album natočil prakticky sám, ale nahrávce chyběly zajímavější momenty i výraznější hity. A Wolfmother dál upadali v zapomnění.
Z původně rychle vzniklé hvězdné formace se tak během několika let stal polozapomenutý pomník. Čtvrtý zářez do diskografie Wolfmother s názvem "Victorious" má ale parametry nelichotivý vývoj zvrátit. Novinka je rozhodně nejpovedenějším počinem od vydání debutu. Poměrně krátká nahrávka, jejíž stopáž je jen něco přes třicet minut, však ukrývá celý vodopád nápadů. Zvuk Wolfmother se zde konečně ustálil a našel průsečík mezi epickými aranžemi a zemitým až garážovým hard rockem. Stockdale si sem přetáhl od každého trochu a "Victorious" je proto velmi... číst dále
Wolfmother tak připomínají Panic! At The Disco Brendona Urieho. Stockdale se stejně jako Urie rozloučil se zbylými spoluhráči a spoluzakladateli kapely a rozhodl se vést Wolfmother po svém. Z pohledu kvalit druhé desky "Cosmic Egg" to nejlepší krok nebyl. Druhá nahrávka zdaleka nedosahovala potenciálu debutu a Wolfmother rychle sestoupili s hvězdných výšin mezi průměrné rockové kapely čerpající z hard rocku sedmdesátých a počátku osmdesátých let. Neúspěch Stockdalea navnadil na další čistku a vyhodil téměř všechny členy nově zformované kapely. Zůstal jen multiinstrumentalista Ian Peres, který ve velmi omezené míře funguje v australské kapele dodnes. Bohužel ani ona personální čistka nepomohla k úspěchu třetího počinu "New Crown". Stockdale dva roky staré album natočil prakticky sám, ale nahrávce chyběly zajímavější momenty i výraznější hity. A Wolfmother dál upadali v zapomnění.
Z původně rychle vzniklé hvězdné formace se tak během několika let stal polozapomenutý pomník. Čtvrtý zářez do diskografie Wolfmother s názvem "Victorious" má ale parametry nelichotivý vývoj zvrátit. Novinka je rozhodně nejpovedenějším počinem od vydání debutu. Poměrně krátká nahrávka, jejíž stopáž je jen něco přes třicet minut, však ukrývá celý vodopád nápadů. Zvuk Wolfmother se zde konečně ustálil a našel průsečík mezi epickými aranžemi a zemitým až garážovým hard rockem. Stockdale si sem přetáhl od každého trochu a "Victorious" je proto velmi příjemným žánrovým koktejlem, byť s pevně stanovenými mantinely rockového žánru.
Co po půlhodinovém poslechu novinky zaujme, jsou zapamatovatelné ústřední motivy skladeb. Každá z deseti stop má svůj vlastní originální prostor a žádná neleží ve stínu jiné. Wolfmother se podařilo nahrát deset skvělých rockových pecek od úžasně poetické retro libůstky "Gypsy Caravan", přes hitový nářez "Victorious" až po atmosférickou hippie pohodu "Happy Face". Všechny písně pojí výborné kytarové riffy, které si kudrnatý všeuměl Stockdale sám vymyslel i nahrál. Šikovný kluk.
Jediné na co problematický Australan hrát neumí anebo nechce, jsou bicí. Ty obstarali hned dva zkušení a protřelí bicmani Josh Freese a Joey Waronker. Na vysoké kvalitě novinky má svůj díl i producent Brendan O'Brien. Zkušený nahrávací mág má za sebou úspěchy v podobě spolupráce např. s Rage Against The Machine, Aerosmith, Pearl Jam, Korn, Limp Bizkit či The Offspring. Se všemi O'Brien nahrával zásadní alba a i v tomto případě dokázal ukázal Wolfmothers cestu, kudy by se měla skupina ubírat. "Victorious" je skvělá rocková deska, která ač je poctou klasickému rocku, potažmo hard rocku, má v sobě něco aktuálního, moderního. Wolfmothers zkrátka míří zpět na výslunní. Stockdale si to i přes svou komplikovanou osobnost zaslouží. Jeho cílevědomost, pracovitost a láska k hudbě snad konečně opět přinesla ovoce.
14.03.2016 - 22:39 | martin
Konečně návrat do formy. Vedle skvělého debutu působily další desky dost rozpačitě. Zpět jsou dobře napsané songy, silné refrény, snaha uspět tentokrát nepůsobí křečovitě. S výjimkou příšerné halekačky Pretty Peggy, tu ignoruju, jinak bych musel ubrat aspoň 20% z hodnocení.