Rok 1967 v rockové hudbě charakterizuje mimo jiné definitivní vyprofilování elpíčka jako hudebního média se svébytnými a málo prozkoumanými možnostmi. Přestává být pouhým souhrnem jednotlivých písniček a více či méně koncepční alba se toho roku ocitají ve středu pozornosti. Kdo už znal závěrečnou vícedílnou skladbu z o rok starší desky A Quick One, toho nepřekvapilo, že právě The Who nehodlají v tomto trendu zůstat pozadu a přenechat Beatles, Beach Boys nebo Rolling Stones všechny vavříny.
Koncepčnost The Who Sell Out tkví zatím pouze ve formě, ale ta je vypilovaná do svěží, kompaktní a velmi zábavné podoby. Spočívá v jednoduchém fíglu, kdy jednotlivé písničky propojují krátké reklamní upoutávky a jingly, dílem autentické, dílem vymyšlené a realizované samotnou kapelou, jako rozpustilá pocta pirátským rádiím v tehdejší Británii. Ve stejném duchu je pojatý i obal, na němž muzikanti pózují ve vaně plné fazolí nebo s obřím deodorantem v podpaží. Co se týče samotných písní, tam zatím, podobně jako u Seržanta Pepře, žádnou jednotící linii nenajdeme, ale na mnoha místech se neubráníme dojmu, že Tommy už během nahrávání musel čtveřici strašit v hlavě. Ze členité skladby Rael, která album uzavírá už je duch slavné rockové opery zřetelně cítit.
I když jde tedy o navzájem nijak myšlenkově nesouvisející písně, přeci jen se zdá, že jejich výběru a uspořádání byla věnovaná zvýšená pozornost. Dynamicky i výrazově je to... číst dále
Rok 1967 v rockové hudbě charakterizuje mimo jiné definitivní vyprofilování elpíčka jako hudebního média se svébytnými a málo prozkoumanými možnostmi. Přestává být pouhým souhrnem jednotlivých písniček a více či méně koncepční alba se toho roku ocitají ve středu pozornosti. Kdo už znal závěrečnou vícedílnou skladbu z o rok starší desky A Quick One, toho nepřekvapilo, že právě The Who nehodlají v tomto trendu zůstat pozadu a přenechat Beatles, Beach Boys nebo Rolling Stones všechny vavříny.
Koncepčnost The Who Sell Out tkví zatím pouze ve formě, ale ta je vypilovaná do svěží, kompaktní a velmi zábavné podoby. Spočívá v jednoduchém fíglu, kdy jednotlivé písničky propojují krátké reklamní upoutávky a jingly, dílem autentické, dílem vymyšlené a realizované samotnou kapelou, jako rozpustilá pocta pirátským rádiím v tehdejší Británii. Ve stejném duchu je pojatý i obal, na němž muzikanti pózují ve vaně plné fazolí nebo s obřím deodorantem v podpaží. Co se týče samotných písní, tam zatím, podobně jako u Seržanta Pepře, žádnou jednotící linii nenajdeme, ale na mnoha místech se neubráníme dojmu, že Tommy už během nahrávání musel čtveřici strašit v hlavě. Ze členité skladby Rael, která album uzavírá už je duch slavné rockové opery zřetelně cítit.
I když jde tedy o navzájem nijak myšlenkově nesouvisející písně, přeci jen se zdá, že jejich výběru a uspořádání byla věnovaná zvýšená pozornost. Dynamicky i výrazově je to velmi pestrá kolekce, od psychedelickými zvukovými nálety vyživované Armenia City in the Sky, přes velkoryse vyklenutou hitovku (a jeden z nejlepších songů skupiny vůbec) I Can See for Miles, uvolněné melodické lahůdky Mary Anne with the Shaky Hand, Odorono či I Can't Reach You, Entwistleovy komediálně laděné kousky Heinz Baked Beans nebo Silas Stingy až po zmíněnou vrstevnatou Rael, přičemž celkově převládá spíš jemnější, sofistikovaná poloha, svěží melodie a promyšlené aranže. To, že ve stejné době se The Who nezříkali ani své živočišnější tváře dokládají bonusy na reedici z roku 1995. Mezi nimi najdeme podstatně větší procento razantnějších - a stejně dobrých - písní, které by ale zřejmě už nezapadly do pečlivě vyladěné stavby alba.
Přestože The Who Sell Out ve skutečnosti nevypráví příběh a "jen" si hraje s formou, nevyznívá nijak polovičatě. Drží mnohem lépe pohromadě než podobným směrem našlapující A Quick One a oproti svým okázale epickým následovníkům Tommy a Quadrophenia se zase netváří tak smrtelně vážně. Humor a lehká ruka při psaní vzdušných, nápaditých popsongů, to jsou hlavní trumfy desky.
Komentáře