Vladimír Mišík - Umlkly stroje

Ani v tomhle případě není vůbec potřeba kolem legendy uctivě našlapovat. Taková ohleduplnost je zcela zbytečná, protože Umlkly stroje je opět výborná deska. Kritizovat prakticky není co, pokud ovšem někomu nevadí, že Mišíkovi s Etc... ujely prakticky všechny progresivní vlaky, co jich jen je. V jejich případě by ale takové mudrování bylo totálně mimo mísu.

Určitý vývoj tu nicméně je. Odchodem Olina Nejezchleby (jako host se ale na desce objevuje) a Stanislava Kubeše ubylo přímočarého bigbítu a aranže se prosvětlily, stylových barev je tu ale víc než dost. Nezbytné bluesárny (Andělé nade mnou, Umlkly stroje), santanovský latinrock (Z flámu), keltské motivy s Janem Hrubým v hlavní roli (Když se kouří konopí), countryrock (Pavlem Skálou odzpívaná Vedle), morbidní tango (z kapelního dávnověku vytažená Řek mi doktor). Chybět nemůže ani v křehkých baladách zhudebněná poezie, tentokrát došlo na Vladimíra Holana (Nad usínající milovanou), Ivana Wernische (mysteriózní Noční chodec) a osvědčeného Václava Hraběte (Kdybych už měl umřít). Zásadní textařskou oporou zůstává vedle vlastních Mišíkových příspěvků Jiří Dědeček, ironicky trefný jako vždy.

Mišíkovi to i přes zdravotní problémy, jimiž v té době procházel, zpívá výborně, i když se přeci jen přesouvá víc do volnějších poloh a do bluesového siláctví se pouští střídměji.

Vyložené přešlapy se hledají jen těžko. Příliš mi nesedne Nejezchlebův Malý velký muž (přitom jeho dřívější vklady do repertoáru Etc... byly vesměs skvělé), záchytný bod mi chybí v písni Romeo se kácí. Ale to jsou výhrady subjektivní a pro výsledný dojem málo podstatné. Spokojenost jasně převažuje.