Svěžest debutu Vampire Weekend pocházela z ničím se neomezující hravosti a vynalézavosti. S punkerským elánem a novovlnnou zvědavostí vyrabovali postmoderní hudební hračkářství a z úlovků vyrobili neobyčejně zábavnou a originální stavebnici. Na dvojce Contra se drží nastoleného směru a jakoby se snažili vyzkoušet všechno, co ještě napoprvé nestihli. Tentokrát se v tom hračkářství rovnou nechali zavřít a požitkářsky se přehrabují regály. To jistě dělá kdekdo, ale málokomu to takhle báječně pasuje dohromady. Indie kytarovka, new wave, world music, synthipop, to všechno ne pouze ve svém součtu, ale jako prvky výsostně osobitého stylu.
Syntezátory a elektronika dostaly o poznání větší prostor a s naprosto přirozenou vyvážeností si prohazují s kytarami role doprovodné a sólové, rytmické a ilustrační. Centrem dění ale zůstává neuvěřitelně variabilní rytmika, která odminule rovněž zbytněla a nemá problém se zahrnutím živých bicích, automatického bubeníka i exotických perkusí do jednoho vířícího a pulzujícího celku. Ten opět zahrnuje i nepřeslechnutelné africké vlivy, probublávající na povrch v písni White Sky, která tepe v rytmu Simonova Gracelandu, nebo ke konci v Diplomat's Son a I Think Ur a Contra.
Snadno by se mohlo stát, že se při všem tom instrumentálním jančení pozapomene na melodie. Omyl. Ezra Koenig ze sebe s výrazem neustále dychtivého zelenáče opět sype jednu odzbrojující vokální linku za druhou, přičemž jejich jasoňská... číst dále
Svěžest debutu Vampire Weekend pocházela z ničím se neomezující hravosti a vynalézavosti. S punkerským elánem a novovlnnou zvědavostí vyrabovali postmoderní hudební hračkářství a z úlovků vyrobili neobyčejně zábavnou a originální stavebnici. Na dvojce Contra se drží nastoleného směru a jakoby se snažili vyzkoušet všechno, co ještě napoprvé nestihli. Tentokrát se v tom hračkářství rovnou nechali zavřít a požitkářsky se přehrabují regály. To jistě dělá kdekdo, ale málokomu to takhle báječně pasuje dohromady. Indie kytarovka, new wave, world music, synthipop, to všechno ne pouze ve svém součtu, ale jako prvky výsostně osobitého stylu.
Syntezátory a elektronika dostaly o poznání větší prostor a s naprosto přirozenou vyvážeností si prohazují s kytarami role doprovodné a sólové, rytmické a ilustrační. Centrem dění ale zůstává neuvěřitelně variabilní rytmika, která odminule rovněž zbytněla a nemá problém se zahrnutím živých bicích, automatického bubeníka i exotických perkusí do jednoho vířícího a pulzujícího celku. Ten opět zahrnuje i nepřeslechnutelné africké vlivy, probublávající na povrch v písni White Sky, která tepe v rytmu Simonova Gracelandu, nebo ke konci v Diplomat's Son a I Think Ur a Contra.
Snadno by se mohlo stát, že se při všem tom instrumentálním jančení pozapomene na melodie. Omyl. Ezra Koenig ze sebe s výrazem neustále dychtivého zelenáče opět sype jednu odzbrojující vokální linku za druhou, přičemž jejich jasoňská bezelstnost nevylučuje i občasné melancholičtější tóny. S těmi Koenig vyrukuje třeba ve sladce malátné Taxi Cab, zato optimismus takové Holiday, která se lehce dotýká ska, je tak zanícený, až se z toho zajíká. A optimismus, vitalita, neopotřebovaný apetit, to je právě to, co z alba Contra čiší nejvíc.
Jízlivé poznámky směřující od zarytých alternativců nebo "vážňáků" směrem k popu se často týkají předvídatelnosti. Sloka, refrén, mezihra, tři čtyři akordy... to zní vedle Johna Zorna nebo Mahlera samozřejmě nudně. Vampire Weekend na těchto základech staví také, chtějí bavit a líbit se, chtějí být pop. A přesto jejich songy rozhodně nejsou předvídatelné, konfekční. U nich si můžeme prozpěvovat, trsat i žasnout. V jejich podání může být obyčejná písnička stejným dobrodružstvím jako nejodvážnější avantgarda.
Komentáře