U2 - Under A Blood Red Sky (Live)

Většina kapel si projde svým klubovým obdobím, ty komerčně úspěšnější pak plní haly nebo stadiony a v každém z těchto formátů má jejich muzika svoje kouzlo. Ale U2 jako by byli už od začátku předurčení pro otevřené arény. Samozřejmě i oni začínali v malých sálech. Jenže rozmáchlý patos Bonova zpěvu, tříštivé zvonění kytary The Edge, vášnivá gesta, romantika i společensky uvědomělá rétorika, to všechno jako by se do stísněných prostor klubů ani nehodilo a teprve pod širým nebem mohlo plně vyniknout. Pokud tohle nebylo zcela zřejmé po prvních dvou deskách, s masivním úspěchem alba War a následných turné na obou březích Atlantiku už nebylo možné pochybovat. S milionovými prodeji v zádech měli teď U2 cestu do velkých amfiteátrů otevřenou a s tím i možnost dokázat, že právě ty jsou jejich přirozeným prostředím. Minialbum Under a Blood Red Sky tak není ani tak záznamem přerodu irské čtveřice ve stadionovou kapelu, jako spíš důkazem, že jí vždycky byli.

Na obalu vidíme fotografii z koncertu v coloradském přírodním amfiteátru Red Rocks, z něhož o rok později vyšel zkrácený filmový dokument stejného názvu. Z tohoto vystoupení, které nepřízeň počasí na jednu stranu málem zhatila ale na druhou mu dodala neopakovatelnou atmosféru plnou rudých světel, deště a mlhy, se však na desku samotnou dostaly pouze dvě skladby: úvodní Gloria a píseň Party Girl, zaznamenaná jinak pouze na B-straně singlu A Celebration. Většina snímků pochází z koncertu v německém Sankt Goarshausenu, pouze 11 O'Clock Tick Tock, další píseň, kterou na albech skupiny nenajdeme (vyšla jako singl v roce 1980), byla nahraná v Bostonu. Díky šikovnému sestříhání ale nahrávka působí jako z jednoho večera, silnějšímu dojmu brání pouze její délka. Osm songů skutečně není moc, rozlučkový chorál 40, dozpívaný publikem, by jako finále delšího poslechu určitě vyzněl ještě monumentálněji. Přitom si U2 právě toho roku nadělili opravdu silný repertoár.

Album War přineslo nečekaně agresivní rockový zvuk plus první skutečně velké hity a obojí živý záznam i na omezené ploše dokázal zúročit. Zazní na něm energické verze Sunday Bloody Sunday i New Year's Day a při skladbě The Electric Co. z debutu předvádí kapela především díky The Edgeově řinčící kytaře opravdu šťavnatý randál. Že při klubovém koncertě vzniká mezi muzikanty a publikem bezprostřednější pouto, je samozřejmě pravda, ale U2 na Under a Blood Red Sky předvádějí, že komunikace s davy je pro ně stejně přirozená, ne-li dokonce přirozenější. Když se malebnou arénou uprostřed coloradských skal nese Bonovo „Gloria in te domine“, cítíme, že právě tohle je jeho parketa. Pětatřicet minut nestačí plně zprostředkovat atmosféru vystoupení, ale představu o živé energii kapely, která právě začala vynášet své největší trumfy, podat dokáže.