Člověk chce napsat recenzi na skvělou novou desku jedné ze svých oblíbených kapel a najednou, chtě nechtě, píše tak trochu nekrolog. Stačí jedno ledabylé švihnutí kosou. Gerard Smith, baskytarista a klávesák TV on the Radio, podlehl rakovině plic 20. dubna, týden po vydání Nine Types of Light. Smith sice nebyl v kapele tolik vidět a skon některého ze zakládajících členů by byl na první pohled patrnější, ovšem při bližším ohledání kteréhokoliv z posledních tří alb zjistíme, že tenhle brooklynský kvintet je ďábelsky vyladěným pentagramem. Tedy... byl. TV on the Radio sice neohlásili konec činnosti, ovšem dost pravděpodobně je to změní. Možná je na vině rozbité zrcadlo z přebalu desky.
Je to jasné – snímek Nine Types of Light odklání pozornost posluchače od uší ke zraku. Nejedná se o vizuální podobu hudební nahrávky, nýbrž o „pouhý“ soundtrack k neobvyklému filmu. Ten přesně koresponduje s barvitou hudbou TV on the Radio, je gejzírem přístupnějších i méně přístupných nápadů. Jakýmsi režisérem je frontman Tunde Adebimpe, ovšem každý klip dostal ke zpracování jiný tým. Posluchači-divákovi se tak předkládá pestrá koláž různých filmových světů; od jakoby amatérského klipu k No Future, který evokuje pokleslou nablýskanost osmdesátkových televizních pořadů, přes estetizovanou kritiku vlivu technologií na lidské vztahy ve Will Do, až k brilantním animacím, doprovázejícím písně New Cannonball Blues a Second Song (ta je na desce zařazena... číst dále
Člověk chce napsat recenzi na skvělou novou desku jedné ze svých oblíbených kapel a najednou, chtě nechtě, píše tak trochu nekrolog. Stačí jedno ledabylé švihnutí kosou. Gerard Smith, baskytarista a klávesák TV on the Radio, podlehl rakovině plic 20. dubna, týden po vydání Nine Types of Light. Smith sice nebyl v kapele tolik vidět a skon některého ze zakládajících členů by byl na první pohled patrnější, ovšem při bližším ohledání kteréhokoliv z posledních tří alb zjistíme, že tenhle brooklynský kvintet je ďábelsky vyladěným pentagramem. Tedy... byl. TV on the Radio sice neohlásili konec činnosti, ovšem dost pravděpodobně je to změní. Možná je na vině rozbité zrcadlo z přebalu desky.
Je to jasné – snímek Nine Types of Light odklání pozornost posluchače od uší ke zraku. Nejedná se o vizuální podobu hudební nahrávky, nýbrž o „pouhý“ soundtrack k neobvyklému filmu. Ten přesně koresponduje s barvitou hudbou TV on the Radio, je gejzírem přístupnějších i méně přístupných nápadů. Jakýmsi režisérem je frontman Tunde Adebimpe, ovšem každý klip dostal ke zpracování jiný tým. Posluchači-divákovi se tak předkládá pestrá koláž různých filmových světů; od jakoby amatérského klipu k No Future, který evokuje pokleslou nablýskanost osmdesátkových televizních pořadů, přes estetizovanou kritiku vlivu technologií na lidské vztahy ve Will Do, až k brilantním animacím, doprovázejícím písně New Cannonball Blues a Second Song (ta je na desce zařazena na první místo, zatímco ve filmu, jak napovídá název, je druhá). Závažnější kusy uprostřed rámují rozvernější úvodní a závěrečné taškařice. Celou šarádu odstartuje karnevalová jízda Caffeinated Consciousness, konec patří skladbě You, při níž Adebimpe prochází ulicemi s kytarou a kombem, zevnějškem stylizovaný do jiného černošského muzikanta, jehož „zbožštělé“ jméno už se léta nesmí vyslovovat a k jehož starší tvorbě bývají TV on the Radio od minulé desky přirovnáváni. Záblesků zdravé sebeironie, jako když se někdo sleduje ve střepu zrcadla, v mozaice Nine Types of Light nalezneme povícero.
Kapele se podařilo dostát závazku, jenž deklarují v rozhovorech, že každá nová deska bude znít jinak než ty předchozí. Ohledně zvukové stránky a jejího vývoje je třeba ukázat na Davea Siteka, bílou ovci v černém stádě. Od začátku udává směr – od temného hlučného popu, taženého přebustrovanou basou a automatickým bubeníkem, až po krystalickou čistotu a košatá aranžmá posledních nahrávek. Loni složil (řekněme na chvalitebnou) absolutorium z práce se syntezátory na sólové desce Maximum Balloon, a tak je na Nine Types of Light užívá zručněji než dřív – barvy zvuků si míchá sám, žádné připravené presety v tubách. Dříve charakteristické, snově rozpité kytary abychom pohledali lupou, místo toho často přitakávají bujícím rytmům funky nebo se proplétají jen tak nahé, akusticky. A poprvé nenajdeme na desce TV on the Radio v kytarové cameo roli kámoše Nicka Zinnera z Yeah Yeah Yeahs.
Naopak z prvků, které přetrvaly a díky kterým víme, že posloucháme stejnou kapelu, jsou nejpodstatnější prolínající se vokály Tunde Adebimpeho a Kypa Maloneho, a taky texty, z nichž zírají intelekt i emoce. V refrénu přijde na řadu téměř vždy falzet – to platí už od hitu Staring at the Sun z prvního oficiálně vydaného EP Young Liars (2003). A pak tu máme netuctové basové linky Gerarda Smithe, které se vždy vydají trochu jinam, než by se čekalo. Dave Sitek je už od přelomového alba Return to Cookie Mountain (2006) používá jako těžítka svých rozvolněných produkcí, aby neuletěly. Budiž Smithově těžké base země lehká.
(Pro Full Moon #13 - zkráceno.)
16.10.2014 - 18:44 | Akana
Zdá se, že druhou a třetí deskou dosáhli TV on the Radio na svůj strop a k dramatičtějším expanzím už se nechystají, ale pořád je to jízda jak se patří. Jejich mix rocku, soulu a elektroniky s příjemně šimrajícími temnými podtóny zůstává jedinečný. Přiměřeně intelektálně kultivovaný a přece přístupný a hitově ambiciózní. Na albu Nine Types of Light není mnoho překvapení, ale laťka nastavená před pěti lety přelomovou nahrávkou Return to Cookie Mountain stále drží na svém místě.
Nedočkáme se žádných velkých aranžérských extravagancí. Zapojení dechů a smyčců je střídmé a nestrhává na sebe pozornost a zvukové spektrum celkově není příliš široké. To dává albu soudržnost, ale na druhou stranu jsou díky tomu některé tracky poněkud lenivější v pronikání do paměti a matnějším kouskům jako You nebo New Cannonball Blues se to nedaří ani opakovaně. Naproti tomu ale deska oplývá i hodně zdařilými písněmi, ať už jsou to Second song, singlová Will Do, energická a v závěru skoro agresivní No Future Shock či stadionovým riffem vybuzená Caffeinated Consciousness.
Ještě větší radost mi TV on the Radio dělají v těch tesknějších polohách, kde jsou schopní opravdu chytnout za srdce. A víc, než o protěžované Will Do to platí o Keep Your Heart a především pak o tklivém soundtracku k západům slunce Killer Crane. Do písňového VIP klubu na tomto albu ale určitě patří i odsýpající Repetition, při níž se neubráním asociaci na domácí Tata bojs a jejich Opakování ze stejného roku.
Pojem rock pro dospělé má mimo pravověrné fanoušky většinou hanlivé zabarvení. Kdyby ale nebyl spojován se jmény jako Kansas nebo Toto, klidně by se dal v případě TV on the Radio použít. V jejich tvorbě je serióznost a střízlivý úsudek, ale také opravdovost a silné city. Není to pompézní skořápka a to platí i pro album Nine Types of Light, přestože se zřejmě v jejich diskografii nestane tou nejzásadnější položkou.
15.01.2013 - 19:37 | strom-z
dobrejch věcí je tu kromě SS/WD víc, viz "Keep your Heart" a byť "Killer Crane" zní oproti "Province" až moc tlačeně, stejně je to taky celkem vrchol. nicméně po Return a Science rozhodně slabší.
17.11.2011 - 11:49 | skiwichu
zdařilé věci jako Second song nebo Will Do nemůžou zachránit průměrnost ostatních skladeb. jasně nejslabší věc z jejich katalogu. sem teď poslouchal jejich živé EP s věcma z tohoto alba a stručné hodnocení: dobře vyprodukovaná nuda