Méně jazzu, více blues. Tak by se dala ve zkratce charakterizovat deska Heartattack and Vine, kterou si Tom Waits odskočil nahrát během práce na hudbě ke Coppolově filmovému muzikálu One from the Heart. Z toho se o dva roky později stal snad největší propadák režisérovy kariéry, na čemž samozřejmě Waitsova hudba nenesla žádnou vinu. Sedmým řadovým albem (počítáme-li i živě nahrané dvojalbum Nighthawks at the Diner z roku 1975) si chtěl písničkář tak trochu odpočinout od náročné filmové zakázky, rozhodně na něm ale nic neošidil.
Blížící se zlom ve Waitsově kariéře ohlašovala nejen čerstvá známost s Kathleen Brennan, která mu v nadcházejícím experimentálním období byla věrnou partnerkou i spolupracovnicí, ale i skutečnost, že se v té době začal poohlížet po jiném producentovi. To dokazuje, že myšlenky na nějakou radikální změnu už v něm klíčily, přesto nakonec svěřil dohled nad nahráváním opět Bonesi Howemu, dlouholetému příteli, který mu alba produkoval už od dvojky The Heart of Saturday Night. Společně výrazně utlumili beatnicko-jazzovou atmosféru a přiklonili se k tvrdšímu bluesovému zvuku. Waits častěji drhne doprovodnou kytaru, než nyje u piána, zatímco jiskřivá sóla obstarává Roland Bautista. Bicí „Big Johna“ Thomassieho jedou rázné, zemité groovy, kterým vláčnost dodává basa Larryho Taylora a hammondky Ronnieho Barrona.
Drsné kytarové rhythm'n'blues skladeb Heartattack and Vine, In Shades, Downtown, 'Til the Money Runs Out a Mr.... číst dále
Méně jazzu, více blues. Tak by se dala ve zkratce charakterizovat deska Heartattack and Vine, kterou si Tom Waits odskočil nahrát během práce na hudbě ke Coppolově filmovému muzikálu One from the Heart. Z toho se o dva roky později stal snad největší propadák režisérovy kariéry, na čemž samozřejmě Waitsova hudba nenesla žádnou vinu. Sedmým řadovým albem (počítáme-li i živě nahrané dvojalbum Nighthawks at the Diner z roku 1975) si chtěl písničkář tak trochu odpočinout od náročné filmové zakázky, rozhodně na něm ale nic neošidil.
Blížící se zlom ve Waitsově kariéře ohlašovala nejen čerstvá známost s Kathleen Brennan, která mu v nadcházejícím experimentálním období byla věrnou partnerkou i spolupracovnicí, ale i skutečnost, že se v té době začal poohlížet po jiném producentovi. To dokazuje, že myšlenky na nějakou radikální změnu už v něm klíčily, přesto nakonec svěřil dohled nad nahráváním opět Bonesi Howemu, dlouholetému příteli, který mu alba produkoval už od dvojky The Heart of Saturday Night. Společně výrazně utlumili beatnicko-jazzovou atmosféru a přiklonili se k tvrdšímu bluesovému zvuku. Waits častěji drhne doprovodnou kytaru, než nyje u piána, zatímco jiskřivá sóla obstarává Roland Bautista. Bicí „Big Johna“ Thomassieho jedou rázné, zemité groovy, kterým vláčnost dodává basa Larryho Taylora a hammondky Ronnieho Barrona.
Drsné kytarové rhythm'n'blues skladeb Heartattack and Vine, In Shades, Downtown, 'Til the Money Runs Out a Mr. Siegal koření dramatické stoptimy a Waitsův nařvaný chraplák se v něm cítí jako ryba ve vodě. Samozřejmě ale dojde i na sentimentálnější chvíle. Především roztoužený love song Jersey Girl, který záhy s gustem převzal Bruce Springsteen a jehož inspirací byla právě Kathleen Brennan, je ozdobou Waitsova baladického repertoáru. Klavír obalený smyčcovým aranžmá pak vévodí dalším elegantním pomaláčům Saving All My Love for You, On the Nickel (píseň napsaná pro stejnojmenný film Ralpha Waiteho) a Ruby's Arms.
Svět protagonistů Waitsových písní se v zásadě nemění, snad je jen zase o něco bujnější, drsnější a hádankovitější. Autor chrlí bizarní mikropříběhy s pábitelskou náruživostí, jednotlivé obrazy jsou jako vybuchující šrapnely, skládající se do horečnaté mozaiky nočního rejdiště feťáků, šlapek a jiných ztroskotanců. Waits je zároveň pozorovatelem i účastníkem toho hemžení, který se tu a tam, po chvílích flamendrovské euforie (Downtown) propadá do sebemrskačského splínu, aby vzápětí vyrazil na další „walk on the wild side“. Fascinovaného voyera sřídá lůzr se zlomeným srdcem a naopak.
V porovnání s následujícími nahrávkami je album Heartattack and Vine zvukově stále ještě docela konvenční. Ale písničky jsou na něm opět skvostné a zahrané i zazpívané s vášní, která dává zapomenout na to, jak staré jsou prameny, z nichž čerpají. V časech překotných hudebních metamorfóz zůstává Tom Waits neochvějně svůj.
Komentáře