Kalašnikov. Pravděpodobně nejslavnější automatická puška na světě, jinak AK 47. Žádný článek věnovaný malijské kapele Tinariwen se neobešel bez zmínky o této zbrani. Takže ať to máme za sebou, přestože to všichni vědí: pánové z Tinariwen kdysi vyměnili samopaly za elektrické kytary a místo smrtonosných salev se dali na blues a rock’n’roll. Trochu hippie legenda, ale pravdivá. Make love, not war. Rodilí Tuaregové to v Kaddáfího hordách neměli lehké, ostatně dnes už je jasné, že cíle byly odlišné. Žádná revoluce Tuaregů se nekonala, jejich území stále dělí patery hranice i zákony, na autonomii zapomeňte. Ale dost politiky; od prvotiny The Radio Tisdas Sessions uplynulo deset let a Tinariwen právě vydali novinku Tassili.
Poušť. Všechno se točí kolem Sahary – hudba, texty, myšlenky, názory. Aby to nebylo tak jednoduché, Sahara není pro Tuaregy jedna, ale rovnou jakési sdružení pouští. Jednotné číslo pro takovou krásu či hrůzu by bylo urážkou a neuctivostí. Sahara, duna, pouštní planeta. V jazyce tamašek je pro pouště jeden jediný termín: tinariwen. Už z názvu kapely tedy vyplývá, že Tinariwen nejsou jen kapelou, byť vítězství rock’n’rollu nad politikou se zdálo konečné. Tinariwen jsou vyslanci národa, duchovní vůdci a mluvčí. Používají pop-music, aby upozornili na svůj národ a jeho problémy. Praktické a ve spojení s talentem vysoce účinné.
Prvotní šok z nabroušených kytar pouštního blues sice už dávno pominul, album Tassili je pátou... číst dále
Kalašnikov. Pravděpodobně nejslavnější automatická puška na světě, jinak AK 47. Žádný článek věnovaný malijské kapele Tinariwen se neobešel bez zmínky o této zbrani. Takže ať to máme za sebou, přestože to všichni vědí: pánové z Tinariwen kdysi vyměnili samopaly za elektrické kytary a místo smrtonosných salev se dali na blues a rock’n’roll. Trochu hippie legenda, ale pravdivá. Make love, not war. Rodilí Tuaregové to v Kaddáfího hordách neměli lehké, ostatně dnes už je jasné, že cíle byly odlišné. Žádná revoluce Tuaregů se nekonala, jejich území stále dělí patery hranice i zákony, na autonomii zapomeňte. Ale dost politiky; od prvotiny The Radio Tisdas Sessions uplynulo deset let a Tinariwen právě vydali novinku Tassili.
Poušť. Všechno se točí kolem Sahary – hudba, texty, myšlenky, názory. Aby to nebylo tak jednoduché, Sahara není pro Tuaregy jedna, ale rovnou jakési sdružení pouští. Jednotné číslo pro takovou krásu či hrůzu by bylo urážkou a neuctivostí. Sahara, duna, pouštní planeta. V jazyce tamašek je pro pouště jeden jediný termín: tinariwen. Už z názvu kapely tedy vyplývá, že Tinariwen nejsou jen kapelou, byť vítězství rock’n’rollu nad politikou se zdálo konečné. Tinariwen jsou vyslanci národa, duchovní vůdci a mluvčí. Používají pop-music, aby upozornili na svůj národ a jeho problémy. Praktické a ve spojení s talentem vysoce účinné.
Prvotní šok z nabroušených kytar pouštního blues sice už dávno pominul, album Tassili je pátou nahrávkou Tinariwen. Nicméně předchozí album Imidiwan sbíralo ovace všude možně, MOJO ho ocenilo jako páté nejlepší album roku 2009 a Uncut mu dokonce dal výroční cenu. A z world music žebříčků se tak najednou dostali až mezi Animal Collective, Boba Dylana nebo Billa Callahana.
Tinariwen během deseti let dospěli. Prvotní hypnotické mantry plné suše práskajících riffů se díky kontaktu s obecenstvem celého světa zakulatily až do klasické písničkové formy. Mluvit o normalizaci je ale poněkud předčasné, Tassili je kouzelně proaranžované a pečlivě vyprodukované – vycizelovanost zdůrazňuje i nezvykle akustické pojetí alba. Pouštní blues, to byly vždy hřmotné kytary, cyklické nápěvy a repetitivní perkuse, Tinariwen z nich udělali pop-music, aniž by se zpronevěřili.
Nabroušené kytary nechybí, právě naopak. A díky akustické kytaře vynikne talent a odvaha. Album postavili na hypnotickém hlasu Ibrahima Ag Alhabiba, jeho baryton je pevnou markou zvuku kapely stejně jako sborové repetice. Úsporně použité perkuse, v mnoha písních zredukované na pouhý rytmický tleskot, dobarvují dojemnou souhru několika kytar, jednu melodii často tvoří několik sól hraných proti sobě. V tom je největší rozdíl oproti „obvyklé“ tvorbě, jakkoliv je tento sound důvěrně známý a blízký.
Asi nejvíc se bude mluvit o hostech. Nevypsanou, ale letitou soutěž, kdo bude mít první kredit na nahrávkách Tinariwen, vyhráli Kyp Malone a Tunde Adebimpe z TV on the Radio, Nels Cline (jinak Wilco) a členové neworleanské kutálky The Dirty Dozen Brass Band.
Kyp a Tunde se kolem Tinariwen motají nějakou dobu, skupiny spolu hrávají a vzájemný respekt vyvrcholil právě nyní. Kromě prvního singlu Tenere Taqquim Tossam hostují hned v pěti písních a účastnili se nahrávání v poušti (album vznikalo v chráněném území Tassili n’Ajjer). Tinariwen získali soulový nádech, ne náhodou se skladby podobají gospelům, z nichž soul vychází. Tenere Taqquim Tossam má díky Tundeho refrénu hitové ambice, byť world music puristé dostanou tik.
Vtahující Imidiwan Win Sahara Tunde osvěžil jinak, když chvalozpěv o přátelství a nutnosti držet při sobě („v poušti nepřežije nikdo o samotě...“) má atributy masivního chorálu. Nels Cline úvodní Imidiwan Ma Tennam zlověstně podkresluje, v Ya Messinagh exceluje The Dirty Dozen Brass Band. Nejdříve jen opatrnými odpovídačkami, aby na konci skladby přišel výbuch v podobě frenetických freejazzových frází. Ibrahim ve stejné skladbě působí jako solitéři typu Toma Waitse (ostatně nyní jsou stájoví kolegové) nebo Captaina Beefhearta.
Byla by škoda mluvit o novince jen v souvislosti s hvězdnými hosty. Tassili je dílo vyspělé kapely, která dobře ví, co chce a jak to dostat. Vytrvalé nahrávání alb doma na Sahaře má své důvody, stejně jako ignorace trendů i vzrůstající popularity. Letos se Tinariwen dostali do pozice headlinerů na dvou britských festivalech: že angloamerickou nadvládu začne ohrožovat kapela z Mali, nikdo nečekal. Tinariwen ani z pozice klasiků neztratili chuť do práce. Možná s tím má co do činění i postupné nahrazování původních rebelů a zakladatelů mladší, divočejší krví. Nejsou jen obyčejnou kapelou, ale kmenem, společenstvím a možná i sektou. Sahara, podobně jako Arrakis, vychovává své věrné a její obzory jsou nedozírné. Lesk pochází z měst, moudrost z pouště.
28.04.2015 - 20:41 | Akana
Věhlas saharského hudebního komanda Tinariwen už dávno pronikl i mimo posluchačskou základnu orientovanou na world music. Bylo jen otázkou času, kdy vzrůstající pozornost, kterou jejich strhující muzice věnuje angloamerická veřejnost, přeroste v nějakou přímou spolupráci, v konkrétní jména. Ta chvíle přišla s albem Tassili a jména vybraných západních celebrit zní Tunde Adebimpe a Kyp Malone (TV on the Radio), Nels Cline (Wilco) a neworleanská dechovka The Dirty Dozen Brass Band. Zásadní otázka „Strhli významní hosté dosud zcela autentickou kapelu do proudu zušlechtěného mainstreamu?“ budiž předem zodpovězena: ani omylem.
Zásahy zmíněných muzikantů do typického zvuku Tinariwen jsou maximálně citlivé, nevtíravé a přitom obohacující. Kapela samotná navíc výrazně pozměnila svůj sound důrazem na akustické kytary a celkovou intimitu výrazu. Někdejší hřmotná elektrická aranžmá se na většině plochy alba proměnila málem v unplugged seanci, na uhrančivosti písní to ale nic neubralo. Smutek i nezlomná důstojnost, které v nich byly vždy přítomné, jsou v méně hlučném pojetí snad ještě působivější.
Z hostů se v kreditech nejčastěji objevují pánové z TV on the Radio. Kyp Malone především jako kytarista, který se nikam necpe a spíš jemně dobarvuje, Tunde Adebimpe dostal významný prostor v refrénu skladby Tenere Taqhim Tossam, doprovodný vokál obou umocňuje smířlivou atmosféru písně Walla Illa, Adebimpe sám pak ještě podobným způsobem dokresluje hymnickou výzvu k tuarežské jednotě Imidiwan Win Sahara. Kytarista Nels Cline se blýskne hned v úvodní Imidiwan Ma Tenam, kde houpavým vyhrávkám kolegů z Tinariwen dodává nenápadnou zvukomalebnou glazuru. Skvěle dopadlo i účinkování The Dirty Dozen Brass Bandu v burcující písni Ya Messinagh. Táhlé dechové party jsou do ní zabudovány s příkladnou empatií, násobí její naléhavost, nebojí se ani roztřepené kakofonie, ale drží se své role hostů, respektují pravidla.
Některé ze skladeb jdou v komorních aranžmá až na dřeň. Takové je průzračné vyznání domovině Tameyawt, milostná Tamiditin Tan Ufrawan nebo závěrečná Takest Tamidaret, jediný případ kde u mikrofonu leadera kapely Ibrahima Ag Alhabiba vystřídal Abdallah Ag Alhousseyni, který se na starších deskách uplatňoval častěji. Snad nejkrásnějším šperkem v tuctu písniček je Iswegh Attay, velebná a něžná až to srdce bolí, s melodií, která se skrze tóny kytar přesýpá jako ten nejjemnější písek. Tohle je „assuf“, saharské blues.
Tassili je čtvrtým albem v řadě, kterému dávám absolutní hodnocení. Už je mi to skoro trapné, ale opravdovost Tinariwen je na současné hudební scéně skutečně vzácné a drahocenné zboží, asi jako voda v životě obyvatel pouště. Z jejich hudby promlouvá něco silného a ryzího, co je někde hluboko zasuté i v naší vystresované evropské duši. Zpočátku mi na této desce trochu chybělo to mocné drnčení elektrických kytar známé z dřívějších nahrávek, ale každý další poslech odhaluje, že kouzlo hudby Tinariwen zdaleka nespočívá jen v nich. Tassili také dokázalo, že je kapela schopná posunout se dál aniž by jakkoli popřela své kořeny. To je určitě chvályhodné, ale myslím, že i kdyby hráli pořád to samé dokola, účinek by nebyl o nic méně povznášející a očistný.