Fanoušků skupiny The Jam, kteří nevydýchali „dezerci“ Paula Wellera k elegantnímu pop-soulu Thy Style Council, nebylo jistě málo. Přitom už na prvních deskách The Jam lze vysledovat stopy jeho záliby v rhythm'n'blues a soulu, která postupem času sílila, až se konečně na rozlučkovém albu The Gift ukázala být fatální překážkou další spolupráce. Nešlo tedy o náhlé pominutí smyslů, ale o přirozené vyústění Wellerovy touhy zanořit se do odkazu afroamerické hudby ještě hlouběji a zároveň ho přizpůsobit britskému naturelu. Cenným parťákem se mu stal podobně naladěný klávesista Mick Talbot, který prošel skupinami The Merton Parkas, Dexys Midnight Runners a The Bureau, a jehož s Wellerem navíc spojovaly sympatie k hudbě a estetice britských mods.
Kolekce Introducing The Style Council z června 1983 byla pouhou ochutnávkou, vizitkou nového jména na scéně, zkompilovanou z dosud vydaných singlů. Teprve album Café Bleu z následujícího roku tak lze považovat za skutečný dlouhohrající debut a dvojice, posílená o bubeníka Stevea Whitea, zpěvačku i tehdejší Wellerovu partnerku Dee C. Lee a houf dalších muzikantů, se na něm rozpřáhla skutečně doširoka. Místy se člověk zdráhá uvěřit, že poslouchá stále stejnou kapelu, tak široké spektrum žánrů je tu přinejmenším nakousnuto a tak ostré střihy mezi nimi jsou. Dramaturgie alba je vůbec dost nezvyklá, když na A-straně se střídají různorodé instrumentálky se zádumčivými baladami, zatímco odpichovější písně... číst dále
Fanoušků skupiny The Jam, kteří nevydýchali „dezerci“ Paula Wellera k elegantnímu pop-soulu Thy Style Council, nebylo jistě málo. Přitom už na prvních deskách The Jam lze vysledovat stopy jeho záliby v rhythm'n'blues a soulu, která postupem času sílila, až se konečně na rozlučkovém albu The Gift ukázala být fatální překážkou další spolupráce. Nešlo tedy o náhlé pominutí smyslů, ale o přirozené vyústění Wellerovy touhy zanořit se do odkazu afroamerické hudby ještě hlouběji a zároveň ho přizpůsobit britskému naturelu. Cenným parťákem se mu stal podobně naladěný klávesista Mick Talbot, který prošel skupinami The Merton Parkas, Dexys Midnight Runners a The Bureau, a jehož s Wellerem navíc spojovaly sympatie k hudbě a estetice britských mods.
Kolekce Introducing The Style Council z června 1983 byla pouhou ochutnávkou, vizitkou nového jména na scéně, zkompilovanou z dosud vydaných singlů. Teprve album Café Bleu z následujícího roku tak lze považovat za skutečný dlouhohrající debut a dvojice, posílená o bubeníka Stevea Whitea, zpěvačku i tehdejší Wellerovu partnerku Dee C. Lee a houf dalších muzikantů, se na něm rozpřáhla skutečně doširoka. Místy se člověk zdráhá uvěřit, že poslouchá stále stejnou kapelu, tak široké spektrum žánrů je tu přinejmenším nakousnuto a tak ostré střihy mezi nimi jsou. Dramaturgie alba je vůbec dost nezvyklá, když na A-straně se střídají různorodé instrumentálky se zádumčivými baladami, zatímco odpichovější písně jsou soustředěné ve druhé půlce.
V té první sází dvojice spíš na komornější aranže: do The Whole Point of No Return přidává Weller ke zpěvu už jen vlastní kytarový doprovod, v My Ever Changing Moods mu stejnou službu dělá Talbotův klavír, singlovou verzi písně, která výrazně zabodovala v americkém žebříčku, už ale nahrála celá kapela. V nostalgickém pop-jazzovém duchu se nese skladba The Paris Match, v níž hostují oba členové dua Everything But the Girl, zpěvačka Tracey Thorn a kytarista Ben Watt, a jazzový nádech mají i obě předcházející, filmově působící instrumentálky. Me Ship Came In! posouvají skotačivé dechy a latino rytmus někam do oblasti lounge music, zatímco Blue Café dominuje lyrická kytara na pozadí smyčcového vlnění. Zase z jiné, bigbandové strany ochutnává kapela jazzový koláč v živě swingující Dropping Bombs on the Whitehouse, nejkřiklavější zvrat ale přichází vzápětí.
Skladbou A Gospel se zčistajasna ocitáme na dosud čerstvé hip hopové vlně, včetně hostujícího rappera jménem Dizzy Hites a z podobného těsta je i sloganovitá Strength of Your Nature, jen se více přimyká k funku. Další střih a následuje opět ladný modrooký soul v podobě hitovky You're the Best Thing. Teprve v závěru nahrávky jakoby se konečně neposedné duo usadilo v pelíšku vystlaném především motownskými inspiracemi. Z trojice svižných skladeb vyčnívá Headstart for Happiness, ale zajímavé je i použití houslí v písni Here's One That Got Away.
Kromě okouzlení různými podobami černé hudby bychom tedy jen těžko hledali společného jmenovatele třinácti skladeb, které jako celek působí lehce chaoticky, ale jednotlivě rozhodně nezapřou jistou a nápaditou skladatelskou ruku, patřící většinou Paulu Wellerovi. Mick Talbot se s ním o autorství dělí ve dvou případech a sám je podepsán pouze pod úvodním rozmarným klavírním intrem Mick's Blessings. Komerční úspěch alba odrážel soudobý britský vkus, který přál podobné noblesní soft produkci zastupované jmény jako Simply Red, Prefab Sprout nebo zmiňovaní Everything But the Girl a který The Style Council pomáhali formovat. A že se nejednalo o nějakou slepou uličku, dokazuje i vliv, jaký měl takzvaný sophisti-pop na hudbu následující dekády (Jamiroquai, Belle and Sebastian nebo The Divine Comedy). Album Café Bleu představuje ukázkový vzorek tohoto proudu, silný nejen v songwritingu ale i v tom jak dává přednost třeba i přemrštěné eklektičnosti před uzívanou rutinou.
Komentáře