The Joy Formidable vznikli v roce 2007 ve Walesu, když se dlouholetí přátelé z dětství a nakonec i milenci Ritzy Bryan (kytara, zpěv) a basák Rhydian Dafydd rozhodli rozpustit svou dětskou skupinu Tricky Nixton, přejmenovali ji na Sidecar Kisses, z Manchesteru se vrátili do domovského městečka Mold, přibrali bubeníka Justina Stahleyho a znovu si změnili jméno.
Popularitu jim zařídil jejich fanoušek, když jejich první klip "Austere" opatřil videoklipem plným tváří masturbujících lidí. Kontroverze a následné stažení z YouTube formaci pomohlo k vydání EP "A Balloon Called Moaning", následnému turné s White Lies a když pak vyměnili bubeníka za Matta Thomase, stala se jejich sestava prozatím definitivní. S debutem "The Big Roar" jim pomáhal Rich Costney, který má za sebou produkci "Absolution" a "Black Holes And Revelations" od Muse, "Tape Deck Heart" Franka Turnera nebo skvělé loňské album "Kintsugi" od Death Cab For Cutie. A když si tak projdete jeho dosavadní práci, dojde vám, že to musel být on, kdo triu pomohl k účasti na soundtracku k hitu "Twilight Sága: Rozbřesk - 1. část", kde se v roce 2011 objevila jejich píseň "Endtapes".
S druhou deskou "Wolf's Law" se The Joy Formidable podívali i k nám, vidět jste je mohli například na Pohodě nebo Grape festivalu. Kontroverze se ale vrátila až s aktuálním počinem "Hitch". V prvním singlu, zvukově zašpiněném a syrově odzpívaném "The Last Thing On My Mind" se totiž objevují nazí muži, čímž skupina bojuje proti sexualizaci... číst dále
The Joy Formidable vznikli v roce 2007 ve Walesu, když se dlouholetí přátelé z dětství a nakonec i milenci Ritzy Bryan (kytara, zpěv) a basák Rhydian Dafydd rozhodli rozpustit svou dětskou skupinu Tricky Nixton, přejmenovali ji na Sidecar Kisses, z Manchesteru se vrátili do domovského městečka Mold, přibrali bubeníka Justina Stahleyho a znovu si změnili jméno.
Popularitu jim zařídil jejich fanoušek, když jejich první klip "Austere" opatřil videoklipem plným tváří masturbujících lidí. Kontroverze a následné stažení z YouTube formaci pomohlo k vydání EP "A Balloon Called Moaning", následnému turné s White Lies a když pak vyměnili bubeníka za Matta Thomase, stala se jejich sestava prozatím definitivní. S debutem "The Big Roar" jim pomáhal Rich Costney, který má za sebou produkci "Absolution" a "Black Holes And Revelations" od Muse, "Tape Deck Heart" Franka Turnera nebo skvělé loňské album "Kintsugi" od Death Cab For Cutie. A když si tak projdete jeho dosavadní práci, dojde vám, že to musel být on, kdo triu pomohl k účasti na soundtracku k hitu "Twilight Sága: Rozbřesk - 1. část", kde se v roce 2011 objevila jejich píseň "Endtapes".
S druhou deskou "Wolf's Law" se The Joy Formidable podívali i k nám, vidět jste je mohli například na Pohodě nebo Grape festivalu. Kontroverze se ale vrátila až s aktuálním počinem "Hitch". V prvním singlu, zvukově zašpiněném a syrově odzpívaném "The Last Thing On My Mind" se totiž objevují nazí muži, čímž skupina bojuje proti sexualizaci žen v médiích.
Indie-rockové uskupení čerpající z devadesátek ale nestaví jen na čiré provokaci, zaujmout dokáže hlavně a především svou hudbou. Pro mainstreamu holdující čtenářstvo může postačit přirovnání k tvrdším a hudebně komplikovanějším Paramore, ti znalejší si jejich tvorbu spojí s kapelami jako Dead Sara, Garbage, The Material, Siouxsie And The Banshees, Wolf Alice či We Were Promised Jetpacks, jejichž výtečnou desku jsme si zrecenzovali zde.
Úvodní "A Second In White" je ještě docela nenápadná, hned následující "Radio Of Lips" už vás ale zasype drtivým závěrem plným kytarových sól, tepající rytmiky a hlukových stěn, které byste možná čekali až na úplném konci stopáže. Oheň a dravost jsou pro jejich tvorbu typické a i když nejsou žádná punková úderka ale spíš jedinci dlouho si stavějící atmosféru na vrstvících se riffech a garážové DIY estetice, tu a tam svou hudbu protnou čistými pasážemi s klavírem či akustickou kytarou ("Liana", jemná "The Gift" s mužským vokálem či píšťalami prosvětlená "Underneath The Petal").
Bezmála šestiminutová "The Brook" pro změnu vyloženě dýchá americkým zapadákovem a skvěle by sedla třeba do závěrečných titulků "Red Dead Redemption". Ještě delší "Running Hands With The Night" stihne vystřídat snad všechny nálady a texty plné nedorozumění, nepovedených lásek a frustrace prodá stejně jako shoegaze a dream pop, tedy coby nálepky, které se k více jak hodinovému albu hodí stejně poslech v mlze či dešti. A co teprve vrcholná katarze v závěrečné "Don't Let Me Know"? Pokud jste až do té doby vydrželi poslouchat bez husí kůže, tady už se jí neubráníte.
The Joy Formidable natočili album, které si nezaslouží zapadnout. Je na něm tolik nápadů a drobností k objevování, že ani po desátém poslechu ještě neobjevíte všechny ty malé hudební radosti, které vás na něm i přes jeho depresivní a ponuré vyznění čekají. "Hitch" je alternativní klenot letošního jara.
Komentáře