Oproti předchozím dvěma nahrávkám, které The Decemberists natočili už pod Capitolem, je The King Is Dead klidnější, obsahuje méně rockových prvků. Zatímco na The Crane Wife jsou i ozvěny art rocku (rozsáhlejší písňový triptych The Island) a předloňská The Hazards of Love přináší až heavy bluesové prvky (řízný motiv z The Queen’s Rebuke/The Crossing, jenž zazní v průběhu alba opakovaně), teď znějí The Decemberists folkověji než kdy dřív. Ke slovu se opět výrazněji dostala pedal steel kytara, znějí tu skřipky a tahací harmonika ustoupila té foukací, kterou Colin Meloy oprášil po letech. Vlastně je to chvílemi – a nebojme se toho, není to sprosté slovo – country. Ačkoliv se zpěvák netají upřímným opovržením jeho nashvillskou odnoží.
Venkovský ráz nového materiálu je v první řadě důsledkem toho, že se Meloy před rokem i s rodinou přestěhoval z Portlandu kus na sever za město. Změna způsobu života se odrazila na tematice písní; třeba hned první Don’t Carry It All je prostě a jednoduše o zahrádkaření. Obdobně i jarní paján June Hymn pojednává o pučící přírodě a January Hymn se zakládá na zážitku, kdy domácnost zapadla sněhem, na deset dní byla odříznuta od zbytku světa a ústřední náplní Meloyova života se stalo odhrabávání závějí kolem domu. Avšak prostší textové motivy mu nebrání v používání košaté jazykové výbavy bohaté na výrazy, jež se v běžném slovníku nenajdou. Odklon od epických vyprávěnek k... číst dále
Oproti předchozím dvěma nahrávkám, které The Decemberists natočili už pod Capitolem, je The King Is Dead klidnější, obsahuje méně rockových prvků. Zatímco na The Crane Wife jsou i ozvěny art rocku (rozsáhlejší písňový triptych The Island) a předloňská The Hazards of Love přináší až heavy bluesové prvky (řízný motiv z The Queen’s Rebuke/The Crossing, jenž zazní v průběhu alba opakovaně), teď znějí The Decemberists folkověji než kdy dřív. Ke slovu se opět výrazněji dostala pedal steel kytara, znějí tu skřipky a tahací harmonika ustoupila té foukací, kterou Colin Meloy oprášil po letech. Vlastně je to chvílemi – a nebojme se toho, není to sprosté slovo – country. Ačkoliv se zpěvák netají upřímným opovržením jeho nashvillskou odnoží.
Venkovský ráz nového materiálu je v první řadě důsledkem toho, že se Meloy před rokem i s rodinou přestěhoval z Portlandu kus na sever za město. Změna způsobu života se odrazila na tematice písní; třeba hned první Don’t Carry It All je prostě a jednoduše o zahrádkaření. Obdobně i jarní paján June Hymn pojednává o pučící přírodě a January Hymn se zakládá na zážitku, kdy domácnost zapadla sněhem, na deset dní byla odříznuta od zbytku světa a ústřední náplní Meloyova života se stalo odhrabávání závějí kolem domu. Avšak prostší textové motivy mu nebrání v používání košaté jazykové výbavy bohaté na výrazy, jež se v běžném slovníku nenajdou. Odklon od epických vyprávěnek k rozjímavějším polohám zpěvák připisuje tomu, že souběžně s prací na The King Is Dead vytvářel s manželkou Carson Ellis (navrhovala všechny obaly The Decemberists) dobrodružnou dětskou knížku, a tak se potřeboval odreagovat něčím nedějovým.
Ovšem nejen skládání, nýbrž celé nahrávání probíhalo v novém, nezvyklém prostředí. Zpěvák začal vnímat, že profesionální zvuková studia, ve kterých se začali pohybovat po podpisu smlouvy s vydavatelským gigantem, jsou dost neosobní, a tak se s kapelou rozhodli natočit desku ve stodole. Naposledy měli The Decemberists podobnou osvěžující zkušenost u desky Picaresque, která vznikala v odsvěceném kostele. Když na muzikanta netlačí harmonogram nahrávacích sekvencí, dokáže se s prostředím sžít a začlenit ho do tvůrčího procesu, tvrdí Meloy. A podle několika internetových trailerů upoutávajících na The King Is Dead to opravdu funguje – skupina působí při práci v dřevěné boudě, obklopené idylickou florou a faunou, velmi uvolněně. A slyšet je to speciálně na zpěvu – jako by určitá exaltovanost frontmanova projevu na The Hazards of Love byla způsobena právě tvůrčím stresem, který teď v otevřené krajině odvál vítr.
Navíc Pendarvisovic farma, kde se inkriminované hospodářské stavení nachází, není hudbou zcela neposkvrněná; už dvanáct let se zde v létě pořádá Pickathon, festival nezávislé scény. Letos zde několikrát vystoupí se svým loni debutujícím akustickým vedlejšákem nazvaným Black Prairie i kytarista Chris Funk a akordeonistka Jenny Conlee. Dostanou se i na podium nyní důvěrně známé ratejny, která se na jeden srpnový víkend změní na stage Workshop Barn.
Kromě rurálních vlivů se na The King Is Dead naplno projevil jeden z nejvýznamnějších zdrojů inspirace Colina Meloye v rámci hudby, R.E.M. Když si na natáčení desky pozvete kytaristu Petera Bucka, nejde to už dál zatloukat. Ono to občas bývalo beztak evidentní; třebas taková We Both Go Down Together z alba Picaresque (2005) je v podstatě klonem Losing My Religion. Buck na novince přispěl svojí kytarou do mlýna jednak hned na první singl Down by the Water, který desku avizoval už v listopadu, a pak ještě v úvodní dvojici písní Don’t Carry It All a Calamity Song. Meloy si totiž předloni ujel na remasterované edici Reckoning (1984) od R.E.M., milované desce svého dětství. Pod jejím vlivem psal písně a následně kytaristu, s nímž se již nějaký čas přátelí, oslovil, zda by jim „falzifikáty“ vlastních riffů nenahrál. A nahrál.
(Pro Full Moon #10 - zkráceno.)
Komentáře