Jenom pár rad, gringo. Nepros, neděkuj, třetí slovo je rána pěstí, čtvrtý kulka. Ženský jsou tu jenom dvě. Jedna je moje, druhá všech. Šibenice je hned vedle kostela a konec světa tamhle za kopcem, zrovna jsem tam byl opravit zábradlí. Jo a večer se zastav dole u Henryho, přijede zahrát nějaká parta z Denveru.
Tarantella. Denver, Colorado. John Rumley, Daniel Grandbois, Chad Johnson (aka Chadzilla) z Auto Clubu Slima Cessny nebo The Lupercalians páně Munlyho, Bob Ferbrache z podiové sestavy 16 Horsepower a třeba Blood Axis, holka pro všechno Kelly O’Dea a Kal Cahoone, femme fatale s hlasem sirény, do kšeftu namočená koncertováním s Wovenhand, The Denver Gentlemen, vokály na albech Lilium i svojí sólovou tvorbou. Vymezení žánru bylo, myslím, učiněno za dost. Nečekáte zábavu ve stylu Ein Kessel Buntes nebo podřízlýho kohouta uprostřed pentagramu, doufám.
Principálka cirkusu Tarantella, Kal Cahoone, je květina rozkvetlá z prachu Skalistých hor. Její zpěv je směsí melancholie, křehkosti, kultivovaného temperamentu a dráždivého sex-appealu. Tóny probouzející fantazii stejně jako cudně zakryté detaily decentní erotiky. Charisma evokující nespoutanost PJ Harvey, nebo třeba půvab distingované Hany Hegerové. Jen těžko se z pavučiny jejího hlasu vymotáte, jenom pitomci zůstanou neteční a chladní. Kal prostě nejde nemilovat, na pohlaví nezáleží. Já bych se s ní teda oženil hned.
Už jenom kvůli obřadu. Nic velkýho samozřejmě, pár lidí ze scény, rodina, kamarádi. Malej... číst dále
Jenom pár rad, gringo. Nepros, neděkuj, třetí slovo je rána pěstí, čtvrtý kulka. Ženský jsou tu jenom dvě. Jedna je moje, druhá všech. Šibenice je hned vedle kostela a konec světa tamhle za kopcem, zrovna jsem tam byl opravit zábradlí. Jo a večer se zastav dole u Henryho, přijede zahrát nějaká parta z Denveru.
Tarantella. Denver, Colorado. John Rumley, Daniel Grandbois, Chad Johnson (aka Chadzilla) z Auto Clubu Slima Cessny nebo The Lupercalians páně Munlyho, Bob Ferbrache z podiové sestavy 16 Horsepower a třeba Blood Axis, holka pro všechno Kelly O’Dea a Kal Cahoone, femme fatale s hlasem sirény, do kšeftu namočená koncertováním s Wovenhand, The Denver Gentlemen, vokály na albech Lilium i svojí sólovou tvorbou. Vymezení žánru bylo, myslím, učiněno za dost. Nečekáte zábavu ve stylu Ein Kessel Buntes nebo podřízlýho kohouta uprostřed pentagramu, doufám.
Principálka cirkusu Tarantella, Kal Cahoone, je květina rozkvetlá z prachu Skalistých hor. Její zpěv je směsí melancholie, křehkosti, kultivovaného temperamentu a dráždivého sex-appealu. Tóny probouzející fantazii stejně jako cudně zakryté detaily decentní erotiky. Charisma evokující nespoutanost PJ Harvey, nebo třeba půvab distingované Hany Hegerové. Jen těžko se z pavučiny jejího hlasu vymotáte, jenom pitomci zůstanou neteční a chladní. Kal prostě nejde nemilovat, na pohlaví nezáleží. Já bych se s ní teda oženil hned.
Už jenom kvůli obřadu. Nic velkýho samozřejmě, pár lidí ze scény, rodina, kamarádi. Malej kostelík kdesi za Denverem, podobnej tomu, ve kterým to mohla mít tak pěkný Nevěsta Uma Thurman, za svědky třeba Slim Cessna plus Jay Munly (s družičkou Rebeccou Verou), a oddávající? Hloupá otázka. Večer pak koncert pár místních kapel, tancovačka, možná i karaoke, uvidíme. Nad ránem bych si od svojí ženy nechal zpívat Un Año de Amor, cover španělské pěnice Luz Casal. Problém je, že Kal se minulej rok vdala, takže tohle všechno vyžral někdo jinej. Počítám nějakej jouda, co pomalu neumí vzít banjo do ruky a když poprvý viděl brumli, chtěl s ní škrabat brambory. No nic, počkám si.
Tarantellu dala Kal Cahoone dohromady společně s Johnem Rumleym krátce po návratu z Jižní Ameriky, kde se rozhodla, že s hudbou už nebude pouze koketovat, ale začne ji i tvořit. Že si z výletu nepřivezla jenom sbírku kartiček argentinského fotbalového nároďáku, je zřejmé z mnoha tónů alba. Právě zřetelné vlivy latinsko-amerického folkloru, bolera, tanga nebo flamenca a zpěv některých skladeb ve španělštině dělají Tarantellu Tarantellou a odlišují ji od charakteristického denverského soundu. Temné melodie a klasické prvky gothic country se přirozeně mísí s jihoamerickým temperamentem, živelností a dalšími vlivy. Housle, akordeon, kontrabas, změny rytmů a jejich prolínání, ve skladbě Dame Fuego dokonce syntezátory a stadionové riffy jako vystřižené z osmdesátkové New Wave, deklamování Cahoone ve stylu kabaretního šansonu, které je slyšet v titulní Esqueletos nebo v Un Año de Amor, i úsporné až minimalistické motivy, éterické banjo nebo hluboké hlasy mužského sboru a zvuky brumle jako je tomu třeba v Misa Gringa, odkazující na Morriconeho hudební doprovod klasických spaghetti westernů, přesto tvoří konzistentní a fungující celek. Navíc s neopakovatelným, specifickým kouzlem a atmosférou krajiny pistolníků beze jména i minulosti. Krajiny, kam vás zatoulal bůh, aniž by vysvětlil proč, a kde štěstí nikomu nesluší. Dokonalé. Možná někde v recenzích narazíte na názor, že kdyby David Lynch natočil western, hudba Tarantelly by k němu byla vhodným soundtrackem. Nic proti Lynchovi, ale musel by se sakra snažit.
A jestli vám hned úvodní tóny alba, resp. songu Esqueletos nepřipomenou Morriconeho Farewell to Cheyenne z majstrštyku Once Upon a Time in the West, marníte se mnou čas, gringos.
Komentáře