Pokud se vůbec našel nějaký škarohlíd, pochybující o smysluplnosti oživování kultovního jména Swans, první řadová deska po čtrnácti letech mu velkolepým způsobem vzala vítr z plachet. Michael Gira není z těch, kdo by k podobným krokům přistupoval ve snaze vytřískat na stará kolena něco z vlastní legendy nebo i jen z nevinné nostalgie. Po letech ztišení v rámci své sólové dráhy či alternativně folkového sdružení The Angels of Light mu zkrátka začala chybět majestátnost hlukových katedrál, jakými v osmdesátých a devadesátých letech fascinovala jeho roku 1997 hibernovaná původní kapela. A ta se na albu My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky vrátila v kondici, jakou málokdo čekal.
Kontinuita zůstala zachována, v nahrávce poznáváme Swans z první půlky devadesátek: temně melodické, zvukově masivní, hypnotické, znepokojivé i povznášející. Do jisté míry navazují na relativně přístupné, písničkovější desky jako White Light from the Mouth of Infinity nebo The Great Annihilator, ale čerstvá tvorba reflektuje i dronová dobrodružství Soundtracks for the Blind, stejně jako nemohly zůstat bez odezvy Girovy projekty, jimž se věnoval v mezičase. Už jen proto, že novou sestavu poskládal jak z bývalých členů kapely (Norman Westberg, Christoph Hahn, Phil Puleo), tak z muzikantů, s nimiž spolupracoval při svých sólových aktivitách (Thor Harris, Christopher Pravdica).
Nejde však o pouhou syntézu ozkoušených přísad. Swans svému očistnému zvukovému teroru... číst dále
Pokud se vůbec našel nějaký škarohlíd, pochybující o smysluplnosti oživování kultovního jména Swans, první řadová deska po čtrnácti letech mu velkolepým způsobem vzala vítr z plachet. Michael Gira není z těch, kdo by k podobným krokům přistupoval ve snaze vytřískat na stará kolena něco z vlastní legendy nebo i jen z nevinné nostalgie. Po letech ztišení v rámci své sólové dráhy či alternativně folkového sdružení The Angels of Light mu zkrátka začala chybět majestátnost hlukových katedrál, jakými v osmdesátých a devadesátých letech fascinovala jeho roku 1997 hibernovaná původní kapela. A ta se na albu My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky vrátila v kondici, jakou málokdo čekal.
Kontinuita zůstala zachována, v nahrávce poznáváme Swans z první půlky devadesátek: temně melodické, zvukově masivní, hypnotické, znepokojivé i povznášející. Do jisté míry navazují na relativně přístupné, písničkovější desky jako White Light from the Mouth of Infinity nebo The Great Annihilator, ale čerstvá tvorba reflektuje i dronová dobrodružství Soundtracks for the Blind, stejně jako nemohly zůstat bez odezvy Girovy projekty, jimž se věnoval v mezičase. Už jen proto, že novou sestavu poskládal jak z bývalých členů kapely (Norman Westberg, Christoph Hahn, Phil Puleo), tak z muzikantů, s nimiž spolupracoval při svých sólových aktivitách (Thor Harris, Christopher Pravdica).
Nejde však o pouhou syntézu ozkoušených přísad. Swans svému očistnému zvukovému teroru dodávají duchovní sílu nové úrovně a s nebývale komplexním účinkem. Vrchovatě využívají kontrastů. Hlukové výhně, při nichž hoří vzduch, střídají lyrické úseky, které jsou opět drasticky přervány. Tak je tomu ve skladbě You Fucking People Make Me Sick, kde se sdcervoucí duet Devendry Banharta (s Girou už měl co do činění v rámci The Angels of Light) a kapelníkovy tříleté dcery Saoirse náhle zbortí do trýznivých disonancí. Vedle ničivých noiseových tornád neváhají Swans přijít se skoro kotlíkářským, ovšem patřičně sarkastickým popěvkem Reeling the Liars In. Subtilní vstupy netradičních nástrojů typu cimbálu, zvonkohry nebo brumle tu nejsou na okrasu, nýbrž vytvářejí účinný kontrapunkt ve valící se zvukové hmotě. Ta posluchače pohlcuje v cyklických vlnách (No Words/No Thoughts), gradujících přívalech (Jim) nebo souvislých paralyzujících proudech (My Birth, Eden Prison).
Album My Father... si neklade malé cíle. Girovy tajemné verše rubou tvrdou existenciální skálu ve snaze dobrat se prazákladní žíly našeho bytí a jeho smyslu. Jedním z leitmotivů je duchovní osvobození, odpoutání se od každodenního pinožení, sebeklamu a fyzických i mentálních omezení. Zní to možná velikášsky, jenže zkuste se ponořit do skladeb Swans a nemít přitom takové myšlenky a pocity. Spirituální tázání v jejich podání je extrémním sportem. A to ještě – jak už dnes víme – comebackové album představuje vlastně teprve jakýsi most mezi dřívější tvorbou a monumentálními výtvory příštích let. Znovuzrození Swans se tu teprve nadechují, ostatně sám Gira posléze přiznal, že ve stopáži některých skladeb měl být odvážnější. Avšak i na uměřenější ploše alba My Father... dokázal se svými spoluhráči vytvořit dílo dechberoucí síly a hloubky.
26.04.2012 - 18:22 | apx
Podle me suverenne nejlepsi navrat poslednich nekolika let. Totalni rezignace na zaslou slavu 80. let, nastaveni nove latky, brutalni zive provedeni, skvele texty - takhle se pise hudebni historie. Tip: "becko" Look at Me Go.