Susanne Sundfør - The Silicone Veil

Susanne Sundfør je pro většinu posluchačů zřejmě velkou neznámou. Není se také moc co divit - její hudba totiž nepatří do rádií ani na stadiony, přitom má svým záběrem šanci oslovit nekonečné zástupy. Zpěvačka a skladatelka vystudovala klasickou hudbu a jazz, postupem času začala stále více koketovat s elektrem a nyní na třetí studiovce "The Silicone Veil" začala pěstovat neostych k líbivosti.

Navíc, a co je vůbec nejlepší, nezapírá svůj severský původ. Díky němu je ponurá, a přesto květnatá. Civilní, a přeci majestátní. Originální a zároveň skromná. Už když dozní úvodní "Diamonds", posluchači dojde, že do rukou dostal svébytný kus poctivého hudebního umění. Nabroušené beaty, harfy, éterické výšky a vícehlasy vzdáleně připomínají zimní variaci na Florence And The Machine. Jenže Susanne ukazuje mnohem více.

Album jako takové je určeno především k intimnímu poslechu a jeho mnohovrstevnost umožňuje ve skladbách nalézat stále nové prvky. Mezi deseti tracky je tak ukryto nejedno překvapení. Singl "White Foxes" rezonuje se stylem, na který jsme zvyklí například u Lykke Li: tře se zde o sebe propracovaná nelineární kompozice, střídání poloh a galony zamrzlých emocí. Ve chvílích, kdy Susanne dozpívá vygradované "my eye is my sanctuary", nezbývá, než interpretce beze zbytku podlehnout.

Obrovská síla "The Silicone Veil" spočívá především v bezchybném vplétání klasického do futuristického. Téměř sedmiminutová "Rome" se svou smyčcovou sekcí je toho skvělým příkladem; skladba-labyrint je svět sám pro sebe a jen s ní si vystačíte na několik večerů. Ještě dál šla Susanne se smyčci v "Stop (Don't Push The Button)", a přesto z konceptu nevyčuhuje zbytečnou okázalostí. Tím se potvrdila i nezdolná vyváženost nahrávky.

Zbývá už jen rozlousknout, pro koho je tato výborná směsice skladeb vlastně určena. Svou složitostí osloví náročnější posluchače se zálibou v nevšední severské elektronice a zároveň má album potenciál zaujmout i popové fanoušky. Nenajdou zde sice melodie rozpoznatelné na první dobrou, ale míra přístupnosti je zde větší než u některých uměleckých (někdy spíše upocených) počinů, které sice mají velkou hodnotu, ale jen vyvoleným se daří úplné napojení na stejnou vlnu. Toto však naštěstí není ten případ.