Otec projektu, usazeného v San Franciscu, zpěvák, producent a multiinstrumentalista Luis Vasquez, je magor do darkwaveu, cyber punku, psychedelie a krautrocku. Tak moc, že od něho prakticky nelze očekávat, že by v dohledné době přišel s albem, které by nebylo postavené na těchto základech. Až to trochu zavání zaslepením. Nyní předkládá už třetí dlouhohrající nahrávku plnou synťákových špinavostí a hle, konečně to vypadá, že ví, co dělá.
Už na prvních dvou albech se Vasquezovi podařilo navodit solidní klaustrofobickou atmosféru. Na rozdíl od takových Cold Cave nebo The KVB se totiž vrhá do temnoty, která si na ní nehraje, ale skutečně z ní mrazí (nebo o to alespoň usiluje). Vyvaroval se tak příměrům k osmdesátkovým fenoménům, jako například Erasure, a buduje si pověst principála žánru darkwave.
V jádru mají The Soft Moon daleko blíže směsici Joy Division, Bauhaus nebo Suicide, což dává vzniknout zvuku, který je pro mnohé přitažlivý již z podstaty věci. Začátky projektu byly nicméně provázeny lehkým tápáním. Vasquezovy tvůrčí metody se většinou vyčerpaly postupem á la "hrábnu do minulosti pro nějaký osvědčený podklad, přidám k němu pořádně neučesané kytary, electro-punkovou jiskru a něco šeptavých vokálů, hlavně ať z toho vznikne co možná nejrajcovnější a nejpsychedeličtější produkt". Někdy mu to vyšlo, jako třeba u pecek "Want" nebo "Circles", často se ale posluchač neubránil pocitu účelovosti a vyprázdněnosti.
Spolu s... číst dále
Otec projektu, usazeného v San Franciscu, zpěvák, producent a multiinstrumentalista Luis Vasquez, je magor do darkwaveu, cyber punku, psychedelie a krautrocku. Tak moc, že od něho prakticky nelze očekávat, že by v dohledné době přišel s albem, které by nebylo postavené na těchto základech. Až to trochu zavání zaslepením. Nyní předkládá už třetí dlouhohrající nahrávku plnou synťákových špinavostí a hle, konečně to vypadá, že ví, co dělá.
Už na prvních dvou albech se Vasquezovi podařilo navodit solidní klaustrofobickou atmosféru. Na rozdíl od takových Cold Cave nebo The KVB se totiž vrhá do temnoty, která si na ní nehraje, ale skutečně z ní mrazí (nebo o to alespoň usiluje). Vyvaroval se tak příměrům k osmdesátkovým fenoménům, jako například Erasure, a buduje si pověst principála žánru darkwave.
V jádru mají The Soft Moon daleko blíže směsici Joy Division, Bauhaus nebo Suicide, což dává vzniknout zvuku, který je pro mnohé přitažlivý již z podstaty věci. Začátky projektu byly nicméně provázeny lehkým tápáním. Vasquezovy tvůrčí metody se většinou vyčerpaly postupem á la "hrábnu do minulosti pro nějaký osvědčený podklad, přidám k němu pořádně neučesané kytary, electro-punkovou jiskru a něco šeptavých vokálů, hlavně ať z toho vznikne co možná nejrajcovnější a nejpsychedeličtější produkt". Někdy mu to vyšlo, jako třeba u pecek "Want" nebo "Circles", často se ale posluchač neubránil pocitu účelovosti a vyprázdněnosti.
Spolu s "Deeper" ale The Soft Moon konečně poskočili o ligu výš. Albu nechybí onen psychotropní účinek, o jaký se vždy vehementně snažili, a co víc, působí uvěřitelně a zatraceně nakažlivě. Hned dvojka "Black", která navazuje na krátké intro, implantuje do hlavy neodbytného našeptávače a řezavý zvuk cirkulárky zároveň. Tepe tak akorát do rytmu zrychleného pulsu srdce a tím hned v úvodu posiluje fyzický dopad nahrávky. Odlehčená vypalovačka "Far" zní jako recyklát nejstarší tvorby Depeche Mode, tuctový nádech však přebíjí naléhavost. A podobně je na tom i track "Wrong", který v základu nemá daleko k industriálnímu rázu Nine Inch Nails, a ostatní místa, jež by bylo možné označit za slabší.
Fanoušci psychedelických syntetizátorových projektů si mohou mnout ruce, protože v "Deeper" pravděpodobně najdou společníka pro nejeden večer, a to hned nadvakrát, protože The Soft Moon, jak to mají zvykem, album doprovodili i vymazlenými vizuály (viz například videoklip k singlu "Wasting"). Uvidíme, jak se s jejich produkcí 30. září popasuje pražský klub Futurum.
Komentáře