The Smiths - Meat Is Murder

Jednou z příčin kultovního statusu The Smiths může být i poměrně krátká doba existence. Úspěšná skupina, která se po šesti letech rozpadne, snadno u posluchačů vzbudí pocit, že mohla vytvořit ještě mnohem víc geniálních písní a desek, než kolik po ní zůstalo. Lesk jejího jména neměl kdy zmatnět vlivem opotřebovanosti nebo sporných stylových úkroků, naopak sílí toužebnými představami „co by, kdyby“. Vzhledem k tomu, že kapela svůj rukopis, jak ho v hlavních rysech představila už na eponymním debutu, nadále především zdokonalovala a vybrušovala než aby ho podrobovala nějakým dramatickým proměnám, je možné, že těch šest let bylo pro ni tak akorát. Za tu dobu nevypustili The Smiths do světa vyloženě slabou desku. Platí to i pro druhý studiový komplet Meat Is Murder, přestože nehýří hitovými položkami v takové míře jako o rok starší prvotina a už vůbec ne v porovnání s nadupanou kompilací Hatful of Hollow, která vyšla o tři měsíce dříve.

Manchesterský kvartet je sehranější a jistější a díky tomu si může dovolit i větší pestrost. V písních Rusholme Ruffians a Nowhere Fast ohledává možnosti zapojení rockabilly do svého stylu, ve skladbě Barbarism Begins at Home překvapí Andy Rourke funkovou basovou linkou, netradiční je i efektním tremolem upravená kytara Johnnyho Marra v How Soon Is Now? Skupina také funkčně využívá samplovaných ruchů, s nimiž jí jako zvukový inženýr vypomáhal Stephen Street. Osou všeho dění ovšem zůstávají Marrova geniální kytarová architektura spojující efektnost s účelností a Morrisseyho tklivý i uštěpačný vokál, do jehož zdánlivě ladných a lehce manýristických zákrut zpěvák opět zakódoval naléhavou výpověď o strastech mladých Britů v polovině osmdesátých let.

Morrisseyho texty i nadále nahlížejí na svět pohledem křehkého, nesmělého hrdiny nejasné sexuální orientace, kterého jeho citová zklamání odcizují světu i sobě samému. Hluboká beznaděj čiší zejména z písně How Soon Is Now?, která na původním britském vydání chybí, na těch pozdějších ale představuje největší hit alba, ačkoliv pro kapelu poměrně netypický. Neschopnost navázat vztah podle svých představ se objevuje i v písni I Want the One I Can't Have, v netradičně ženském pohledu pak i ve skladbě What She Said. Protagonista hořké balady That Joke Isn't Funny Anymore je navíc pro svou osamělost terčem výsměchu svého okolí.

Ve zvýšené míře ale Morrissey věnuje pozornost i problémům celospolečenským. Hned dva z nejvýraznějších songů alba pracují s tématem násilí páchaného na mladé generaci. V případě písně Barbarism Begins at Home jde o domácí týrání dětí, zatímco The Headmaster Ritual si bere na mušku fyzický i psychický nátlak, který na své svěřence vyvíjí sešněrované britské školství, a dává tak vzpomenout na způsob, jakým tenhle dusivý výchovný systém vykreslil Lindsay Anderson ve filmu If... Vůbec nejostřeji, až militantně se vegetarián Morrissey vymezuje proti pojídání masa v titulní skladbě. Srdceryvné bučení skotu a verše typu „Who hears when animals cry?“ jsou však v tomto případě nejen přehnaně doslovné, ale hraničí už s citovým vydíráním.

Posluchači masožravému nebo méně citově křehkému ale pořád ještě zbývají mistrovské kytarové party Johnnyho Marra, které jsou ideově zcela neutrální, zato fascinují lehkostí, s jakou servírují rafinované akordové sledy a neobvyklé harmonie jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Ale teprve spojení jeho promyšleně úsporných nápadů a Morrisseyho jedovaté melancholie tvoří tu jedinečnou směs, která uhranula statisíce nejen britských a nejen introvertů a která neztrácí své kouzlo dodnes.