Druhé album Siouxsie and the Banshees zavádí posluchače do bezútěšné válečné pustiny. Strohý černobílý obal, podobně minimalistické aranže, v nichž kytara Johna McKaye jen monotónně vrčí, spíše střední tempa, delší kompozice, nesmiřitelný chlad v hlase Siouxsie. Pokud písně z debutu navozovaly pocit znepokojení a hrozby, Join Hands tyhle nálady prohlubuje až k beznaději a zoufalství. Primární inspirací (nikoli ovšem jediným námětem písní, dalšími jsou třeba aktuální íránská revoluce nebo Poeho povídka Předčasný pohřeb) byla skupině První světová válka a obraz odosobněných jatek, smrdutých zákopů, ostnatých drátů, lazaretů a zaplynovaných kráterů z těch surových, litanických skladeb vyvstává opravdu velmi plasticky.
Zároveň to ale z Join Hands činí podstatně náročnější posluchačské sousto, než bylo písničkovější The Scream. Občas je třeba prodírat se natahovanými pasážemi, v nichž se skladby s jakousi urputnou strnulostí valí vpřed bičované strašidelným zaříkáváním Siouxsie Sioux. Právě to vyvolává kýženou atmosféru, ale v případě závěrečné The Lord's Prayer, zabírající většinu B-strany, už se ten šroub poněkud protáčí. Skladba je na albu jednoznačně nejdivočejší a nejpunkovější (kapela ji hrála už na svém prvním koncertě), ale po pár minutách (ze čtrnácti) bez výraznější gradace se její působivost vytrácí. Místo apokalyptického šílenství nastupuje únava a pokukování po displeji... číst dále
Druhé album Siouxsie and the Banshees zavádí posluchače do bezútěšné válečné pustiny. Strohý černobílý obal, podobně minimalistické aranže, v nichž kytara Johna McKaye jen monotónně vrčí, spíše střední tempa, delší kompozice, nesmiřitelný chlad v hlase Siouxsie. Pokud písně z debutu navozovaly pocit znepokojení a hrozby, Join Hands tyhle nálady prohlubuje až k beznaději a zoufalství. Primární inspirací (nikoli ovšem jediným námětem písní, dalšími jsou třeba aktuální íránská revoluce nebo Poeho povídka Předčasný pohřeb) byla skupině První světová válka a obraz odosobněných jatek, smrdutých zákopů, ostnatých drátů, lazaretů a zaplynovaných kráterů z těch surových, litanických skladeb vyvstává opravdu velmi plasticky.
Zároveň to ale z Join Hands činí podstatně náročnější posluchačské sousto, než bylo písničkovější The Scream. Občas je třeba prodírat se natahovanými pasážemi, v nichž se skladby s jakousi urputnou strnulostí valí vpřed bičované strašidelným zaříkáváním Siouxsie Sioux. Právě to vyvolává kýženou atmosféru, ale v případě závěrečné The Lord's Prayer, zabírající většinu B-strany, už se ten šroub poněkud protáčí. Skladba je na albu jednoznačně nejdivočejší a nejpunkovější (kapela ji hrála už na svém prvním koncertě), ale po pár minutách (ze čtrnácti) bez výraznější gradace se její působivost vytrácí. Místo apokalyptického šílenství nastupuje únava a pokukování po displeji přehrávače.
Deska tím přichází o katarzi, ať mohla být jakkoli krutá. A je to škoda, jelikož předcházející skladby jsou ve snaze vyvolat v posluchači nihilistickou rozkoš mnohem úspěšnější, protože uměřenější. Funerální atmosféru navodí už intro Poppy Day na slova kanadského básníka a účastníka bojů u Ypres Johna McCraeho. Písně pak sice v pravý čas nabízejí nějaký ten záchytný bod: pár tónů saxofonu (Regal Zone, Playground Twist) nebo výraznější melodický motiv (Placebo Effect, Icon, Playground Twist), ten ale následným neúprosným opakováním pocit nekončící noční můry jen násobí.
Album přináší několik opravdu magických okamžiků, z nichž asi nejsugestivnější je „dvourychlostní“ Icon, ale svou sílu plně vyjeví až jako celek. Jen by se mi jako jeho logičtější vyústění jevila mrazivá skladbička Mother / Oh Mein Papa nazpívaná za doprovodu hracího strojku, protože The Lord's Prayer pak už účinek spíš rozmělňuje. S pochmurnou aurou, která nahrávku obklopuje, souzní i skutečnost, že v době jejího vydání se kapela téměř rozpadla. John McKay a bubeník Kenny Morris opouštějí zakládající dvojici, ale Siouxsie Sioux a Steven Severin ještě nehodlají své společné vize opustit. Z popela nejtemnějšího alba Siouxsie and the Banshees povstává jejich další slavná éra.
Komentáře