Svou druhou mízou procházejí postarší bardové ze Schodiště přirozeně a bez zaječích úmyslů: nemusí hledat u sousedů, ale motivaci mají přímo pod střechou – zejména v usměvavé mladé bubenici Páji Táboříkové. „Nejlepší droga je mládí. Tomu propadneš raz dva! A my jsme mládím sjetý už pětadvacet let,“ řekl po vydání minulého alba „Tanec!“ (prvního pod zkráceným názvem) kapelník Vráťa Horčík.
A na šesté řadovce „Roztoky“ tu energii se svými spoluhráči dokázal znovu přenést také do studia. Po stránce výsledného zvuku je deska patrně nejlepší za téměř třicetiletou kariéru. A vůbec poprvé mám chuť si Schodiště doma opakovaně pouštět. Zatímco starší alba Nahoru po schodišti dolů bandu kolem mě prošuměla bez většího povšimnutí, novince se to najednou povedlo. Překvapilo to i mě samotného.
Někdy se to vydaří, že je teplo akorát, revizor se vypaří a v háku ti zvednou plat; takový je převažující diskurz nového Schodiště, které pulsuje nadějí a pohodou. Minulostí jsou až na výjimky pochmurné texty, dříve často odkazující na boje se závislostmi. Geniálního novátorství ani plnohodnotné hudební autentičnosti se sice ani dnes od Schodiště nedočkáme, ale o tu kapele, svobodně přecházející ze šramlu do skáčka nebo pub-rocku nešlo vlastně nikdy – a brání tomu už i jejich tradiční užití akordeonu a dechových nástrojů.
Na „Roztokách“ najdete hudební příbuznost s kdekým – a nemusí to být jen Tři sestry,... číst dále
Svou druhou mízou procházejí postarší bardové ze Schodiště přirozeně a bez zaječích úmyslů: nemusí hledat u sousedů, ale motivaci mají přímo pod střechou – zejména v usměvavé mladé bubenici Páji Táboříkové. „Nejlepší droga je mládí. Tomu propadneš raz dva! A my jsme mládím sjetý už pětadvacet let,“ řekl po vydání minulého alba „Tanec!“ (prvního pod zkráceným názvem) kapelník Vráťa Horčík.
A na šesté řadovce „Roztoky“ tu energii se svými spoluhráči dokázal znovu přenést také do studia. Po stránce výsledného zvuku je deska patrně nejlepší za téměř třicetiletou kariéru. A vůbec poprvé mám chuť si Schodiště doma opakovaně pouštět. Zatímco starší alba Nahoru po schodišti dolů bandu kolem mě prošuměla bez většího povšimnutí, novince se to najednou povedlo. Překvapilo to i mě samotného.
Někdy se to vydaří, že je teplo akorát, revizor se vypaří a v háku ti zvednou plat; takový je převažující diskurz nového Schodiště, které pulsuje nadějí a pohodou. Minulostí jsou až na výjimky pochmurné texty, dříve často odkazující na boje se závislostmi. Geniálního novátorství ani plnohodnotné hudební autentičnosti se sice ani dnes od Schodiště nedočkáme, ale o tu kapele, svobodně přecházející ze šramlu do skáčka nebo pub-rocku nešlo vlastně nikdy – a brání tomu už i jejich tradiční užití akordeonu a dechových nástrojů.
Na „Roztokách“ najdete hudební příbuznost s kdekým – a nemusí to být jen Tři sestry, Divokej Bill, Znouzectnost nebo Nšoči. Na rozdíl od některých žánrových spřízněnců ale Schodiště na první signální působí alespoň s lehkostí a poučeným nadhledem. Pivní otupělost ani tancovačková průměrnost se tak nekoná a bujarému veselí ve většině případů nechybí textové pozadí. Někdy přitažlivé, jindy méně – jako ty Klímovy holky, co dělají jazykem v uších vrkú a jdou po vás na zahrádku hříchu jak slepice po flusu.
„Sejmi mě, sejmi, klidně si mě sejmi, já to přežiju, ožiju,“ zpívá padesátník Doktor Krajíček v „Saky paky“ a kdo (nejen) jeho letos zažil naživo, nemá důvod k pochybám. Schodiště má i v roce 2011 co říct. Nejen v povedené taneční klasice „Nebudu“ a „Stařeně“, ale třeba také v baladickém „Strašákovi“ nebo „Sázavě“. Večírek se Schodištěm pokračuje a čas na (dobrou) „Noc“ ještě nenastal.
„Co se to podělalo, mluvíš moc a líbáš málo,“ zavelela bubenice Pája v „Bytech“ – a věkovitější členové kapely přestali skuhrat. Energicky se zapálili tady a teď a jako vedlejší efekt se dostavil klid, pohoda a souznění. Slížou smetanu, ostrouhají křen? Raději nasednou na motorku, polechtají válce, zamávají na holku a zmizí v dálce…
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
75.00%
56.67%
Komentáře