Sadies - Darker Circles

Mlha se začíná rozestupovat, strýček Gary tedy říká, že se mlha začíná zvedat. Strýček Gary ví. Mlha se zvedá. Je prostě mnohem lépe vidět všechny ty věci, lidi a tak. Mnohem znatelnější obrysy. Čitelnější nápisy na cedulích, hezčí účesy. Strýček Gary měl fajn kapelu. Hodně country a přitom velice, velice boogie. Je dobře, že přijel za chlapci na statek, že přihodil pár rad do života, poradil s výběrem nových obleků a bot, rozhodil nastavení jejich zesilovačů a pořídil mapy, když už křižují ten svět. Jako Jayhawks. Jo, tak se ta jeho kapela jmenovala. Mlha se zvedá. A objevují se tmavší kruhy. Bráchové ve zbroji, Dallas a Travis Good se svými kumpány Mikem Belitskym a Sean Deanem byli za těch 14 let házeni do všemožných škatulek a chlívů - indie, psychedelický folk nebo rock, alternativní country i rockabilly. A nebylo to od věci. Označení pasovala, po instrumentální stránce nabírala skupina na nebezpečných obrátkách a bylo otázkou, kdo všechno jejich služeb a společnosti využije dříve nebo později - politickou síru i přírodní pohonnou hmotu chrlící Neil Young, rusovlasá sudička Neko Case nebo grrrr wow nejvíc cool rock&roll chlapík Jon Spencer a jeho tlupa Heavy Trash. Známé to tváře ze světa hudby. Pro ty, kteří s The Sadies zatím neměli střet, drobná pomůcka. Z čeho neměli už kus v sobě, absorbovali při společném hraní s (nejen) výše uvedenými.

Gary Louris prokázal velký cit pro věc. Na Darker Circles potlačil veškeré znaky čisté country na absolutní minimum, urovnal hladinu roky využívané psychedelie na dráždivé náznaky, vše s důrazem na opravdu kytarový zvuk (ach, ty ostré zvuky singlu telecasteru, jak ze stylového příběhu v kině kdysi v dětství - jasně, western, jupi jé) a ladící zpěv. Nechci, aby to znělo rouhavě, ale dokonce se mi zdá, že tentokrát si hoši víc pohráli i se samotným songwritingem. Nebo jen přirozeně dospěli do stádia, kdy už je rukopis vytříbený a skálopevně jistý.

Je to krása, když deska obsahuje tak hymnickou záležitost, jako je Tell Her What I Said, kde se k hlasu a kytarám přidá ve stopáži 2:52 mandolína, která vše žene někam nad vrcholky (agent Cooper by řekl, co je to tady všude kolem za stromy?) stromů. To je hodně folk-rock, bicí zní prostorově s velkým hallem a zvuk elektriky je táhlý a bouřkový. Nebo naopak společná věc The Sadies a Garyho Lourise Idle Tomorrows se stylovým sólem akustické kytary (bluegrass není nadávka ani příměs do polívky) a elegantním country rytmem. Steelka na pozadí temné (název desky je dobrý, věru) Whispering Circles podkresluje naprosto úžasný smutný zpěv a melodii hodnou Leeových Love v čase věčných změn. Paráda. A opět skvostná akustika, k tomu stylově vydupávaný rytmus a neromantické housle večírku ve stodole. Choosing to Fly. Nebo jedna z nejpovedenějších, závěrečná 10 More Songs. Vážně mnoho motivů (písní) v jedné. Do akustické kytary se rozehřmí rozvazbená elektrika, protne jí změna motivu a vyjede zmiňovaný western telecaster a zase změna, rytmická, melodická, dynamická a vše se proplétá, prapodivně sexy. Tíživě rozostřená jedna kytara ve vášnivém obětí druhé zfuzzované, olizována třetí zvonivou a s přidechující ostrou, několikatónovou čtvrtou kdesi v pozadí. To vše bez vydání hlásku. Jako nejvíc country je tu song Postcard. Teda jestli za country považujete i Byrds a Grateful Dead začátku sedmdesátek. Nebo jestli to vůbec považujete za hudbu vás hodnou. Považujte, kašlete na předsudky a okolí. Vlastně to samé platí i pro svižnou úvodní Another Year Again s opět vymazleným sólem, frázujícími nástroji mezi slokami a zběsilou rozhlučnělou apokalyptickou závěrečnou jízdou (ha, absorbce času stráveného s mistrem Spencerem). Nelžu, to je fakt ten zvuk, ten sound, ta atmosféra, ty propletence a gradované údery do plechů, při tom se v obláčcích vůně objímali naši-vaši dědové a babči, otcové a matky. Žádná starobní hudba, žádné nakašírované retro. Bráchové to mají v krvi a pamatujte, že v tom má prsty strýček Gary.

Z vrcholných písní je tu předposlední Violet and Jeffrey Lee s prsty lámajícím motivem kytary, pod kůži se zabodávající melodií a vyklusávajícím rytmem bicích. Končí se táhlým distortionem. Desperáti v dobře padnoucím obleku. Opravdu nádherně gradující a do noir atmosféry totálně ponořená je Cut Corner. Kytary otvírají chřtán a straší svojí zfuzzovanou čelistí, bicí půlnočních zvonů z kostelů a řetězů ve stodole, přízraky se plouží kukuřicí, studna vyschla, v krbu vzplál oheň sám, kytary prořezávají noční oblohu a vlní se. To je zásadní věc.

V té samé temnotě se válí i nejdivočejší věc, dostavníkový rock’n’roll činelů a heavy trash kytar, Another Day Again. Jízda. Pro změnu je tu pak ještě nejklidnější a naprosto křehká The Quiet One. Táhlý zpěv v pozadí, sotva poznatelný; rozezvučené nekonečné pláně pozvolna přecházejí ve westernové pap pap pap a ostrý břitvový zvuk kytary. Tráva na pláních se chvěje, vzduch stojí, zpěv nešťastného muže pálí a přitom uklidňuje.

Tu kapelu mám rád, jsou to ranaři i srdcaři. Elegáni a tuláci. A mají blízko k Neko. Chcete nějaký ten závěr. Ok. Temné, elegantní, country jen z části, ale přesto. Bez výkyvů a hluchých míst, stylové a zatraceně vydařené.