Jsou prostě tripy, do kterých se vám, kdo ví proč, nechce. Přitom je máte vcelku zmapovány. A milujete je. Víte, kdy přijde teplo v ramenou, kdy se stáhne žaludek a s přehledem chodíte patnáct čísel nad podlahou, kdy začnou nesnesitelně štípat oči i kdy máte pocit, že se nějak všechno zaseklo ve smyčce. Dávku máte v díře ve zdi za botníkem. Můžete do ní jít kdykoli. Ale prostě se nechce. Jako do nový desky Manzareka...
Trvalo víc než měsíc, než jsem se k tomu dokopal. Chuť se střídala se strachem - budu sice deset čísel nad podlahou, ale bude mi zle, jak v kilometru. Jasně, mám pro Doors slabost a tenhle chlapík bude s tou grupou spojen navždy. Ony minimalistické a hlavně atmosférické běhy po klapkách jsou skeletem všech zásadních písní historie špinavýho rock’n’rollu, Manzarek sám byl koordinátor a mozek Doors (když vezmeme, že Mr. Mojo byl duše), melodik a taky pragmatik. Jenže pak tu jsou počiny z nedávné minulosti, které občas zavánějí zatuchlinou a když jsou vyčištěny, hodí se leda do kavárny pro nenáročného turistu a jeho odbarvenku, či následně pro jejich home video. A pak ten obal aktuálního alba v dost podivnejch barvách... Prostě jsem to odsouval.
Jenže pak přišel večer v jednom podniku, na obrazovce Zoe Bell balancovala na kapotě v Death Proof a z repráků na baru vyjela úvodní Hurricane z odloženého alba. Pasovalo to k sobě. Archaický zvuk elektrického piána, bicí imitující šamanské bubny, nádherná a nebezpečná milf a železo... číst dále
Jsou prostě tripy, do kterých se vám, kdo ví proč, nechce. Přitom je máte vcelku zmapovány. A milujete je. Víte, kdy přijde teplo v ramenou, kdy se stáhne žaludek a s přehledem chodíte patnáct čísel nad podlahou, kdy začnou nesnesitelně štípat oči i kdy máte pocit, že se nějak všechno zaseklo ve smyčce. Dávku máte v díře ve zdi za botníkem. Můžete do ní jít kdykoli. Ale prostě se nechce. Jako do nový desky Manzareka...
Trvalo víc než měsíc, než jsem se k tomu dokopal. Chuť se střídala se strachem - budu sice deset čísel nad podlahou, ale bude mi zle, jak v kilometru. Jasně, mám pro Doors slabost a tenhle chlapík bude s tou grupou spojen navždy. Ony minimalistické a hlavně atmosférické běhy po klapkách jsou skeletem všech zásadních písní historie špinavýho rock’n’rollu, Manzarek sám byl koordinátor a mozek Doors (když vezmeme, že Mr. Mojo byl duše), melodik a taky pragmatik. Jenže pak tu jsou počiny z nedávné minulosti, které občas zavánějí zatuchlinou a když jsou vyčištěny, hodí se leda do kavárny pro nenáročného turistu a jeho odbarvenku, či následně pro jejich home video. A pak ten obal aktuálního alba v dost podivnejch barvách... Prostě jsem to odsouval.
Jenže pak přišel večer v jednom podniku, na obrazovce Zoe Bell balancovala na kapotě v Death Proof a z repráků na baru vyjela úvodní Hurricane z odloženého alba. Pasovalo to k sobě. Archaický zvuk elektrického piána, bicí imitující šamanské bubny, nádherná a nebezpečná milf a železo klouzající po strunách. Hold, přišel čas na dávku.
Dobrá zpráva je, že to není to vůbec špatné album a vůbec už ne průser. Naopak, pár věcí je nejlepších, jaké se v Manzarekově diskografii od L.A. Woman objevily. Je to prostě blues každým coulem.
Co tu tedy máme. Minimum načinčanosti, minimum upocených snah o originalitu za každou cenu, velký oblouk od kopírování nadžánrovosti mateřského bandu, ignorace podbízivosti. Tentokrát vyšla sázka na muzikantskou stránku věci, na poctivost a přiznané kořeny. A atmosféru. Dobrý vzorek obsahující to nejlepší: několikahodinové sessions, postupně vznikající repertoár za přispění všech, nahrávání face to face. To lepší ze soundu postmorrisonovské éry Doors se mísí s kytarovým bluesrockem a za pomoci saxofonu Zakira Hussaina vyplouvají názvuky jazzu. Díky zmiňované koketérii s atmosférou můžete album vytáhnout za volantem kdykoli mezi druhou a pátou hodinou ranní. Ubíhá svižně. Rogersova slide kytara nekvílí, ale klouže v duchu repertoáru pro nějaký menší městský bluesový klub svolný i k produkci spřátelených country střelců. Spíš tabasco než pepř.
Vše otvírá jedna z nejlepších věcí alba, zmiňovaná Hurricane - notně boogie blues s reggae rytmem, zlověstně probublávajícími klávesami a Manzarekem zpívajícím mnohem lépe naž na Other Voices. A v závěsu další vydařená věc, dusajícími bicími Stevea Evanse poháněná rock’n’rollová Rivers of Madness. S honky tonk piánem a úžasným refrénem (Vůbec je na téhle desce přítomný skvělý songwriting). Fakt. Užívají si oni i já.
Hard-blues Game of Skill s dominantním vypjatým zpěvem je následováno klidnější dvojicí písní Fives and Ones a Kicks, přičemž v první je skvělá Rogersova atmosférická pasáž a ve druhé fender piano komunikuje se saxofonem, jako dva psi na vsi. Každý na jednom konci. Žádná uprdelenost, zní to jako jam. Hodně dobré. A ten chlapík má v tom nakřáplým hlase sílu.
A zase slide a zkreslený Manzarekův vokál. Blues Tension s melodickým a rytmickým zvratem kdesi uprostřed. Další povedená věc. Tohle by v klubu dýchalo. Dokonale napravená reputace. Půlka alba a tempo se zmírní. Blues in My Shoes nijak nevyčnívá a funguje jako oslí můstek pro další svižný rock’n’roll. Ty opravdu Manzarekovi sluší. New Dodge City Blues. Slide, opět honky tonk piano a asfaltovej zpěv. Hodně rozpálená kapota a gradace.
Motor se zklidní, otáčky se udržují, ale noha už tolik nesešlapává plyn. Greenhouse blues. Kulatý tón humbuckeru, kráčející bicí a saxofon z rohu ulice. Tohle měla být tečka. Ale není, ještě tu trčí trochu do počtu Those Hits Just Keep On Comin’ a bonusově zavánějící dvojice instrumentálek. Zřejmě něco na závěr pod titulky.
Čekal jsem průser a dopředu počítal s tím, že to bude poprava. Tohle je přešlápnutí stínu se vším všudy. Žádný skanzen, žádný bačkorový taneček s hrnkem podmáslí. Vytuněnej slide, honky tonk piano a asfaltovej zpěv, říkám.
Komentáře