R.E.M. - Fables Of The Reconstruction

Ačkoliv rukopis R.E.M. zůstává i na třetím albu snadno rozpoznatelný, přeci jen je tu snaha o vykročení ze zaběhaných vzorců patrnější než na předchozí nahrávce Reckoning. Není to jen tím, že skupina změnila producenta (zkušený Joe Boyd si udělal jméno mimo jiné prací pro folkrockové ikony Fairport Convention nebo The Incredible String Band), tímto krokem se spíš jen snažila podepřít vlastní pokusy o inovaci stávajících pořádků. Zřetelná je kupříkladu ambice vytvořit myšlenkově provázaný a soudržný celek, vycházející z venkovských reálií amerického Jihu, ale i posun v rovině zvuku a atmosféry, která obsahuje víc hloubavějších, tíživějších tónů a koresponduje tak s daným tématickým rámcem.

Luštit význam textů Michaela Stipea je stejně obtížné jako dřív, přesto v nich abstraktní vyjadřování částečně ustupuje realistickým detailům a náznakům příběhů. Objevuje se tu i pro další tvorbu kapely příznačný motiv cesty (Driver 8, Auctioneer (Another Engine)), ovlivněný nomádským životem rockové kapely, bohatým na zážitky a setkání se zajímavými lidmi. Imresionistické portréty svérázných osobností, které nezapadají do společenských schémat, Stipe vykresluje třeba v písních Maps and Legends, Life and How to Live It nebo Old Man Kensey. Stejně silnou inspirací mu jsou sny (Feeling Gravitys Pull, Wendell Gee) i vztahy (našinci povědomý titul písně Kohoutek odkazuje k názvu komety), ale houštinou surreálných vizí občas pronikne i společensky angažovanější osten, jako ve skladbě Green Grow the Rushes, v níž se potkávají steinbeckovské reálie s odkazy na tragický osud indiánské populace.

R.E.M. si dali hodně záležet na uceleném charakteru alba a možná proto jim tentokrát z rukávů nepadaly jednoznačné hity. Písním jako Maps and Legends, Life and How to Live It nebo Can't Get There from Here určitě nechybějí chytlavé melodie, z celku ale příliš nevyčnívají a drží jednotnou fazónu. Tu se ale skupina snaží neustále něčím ozvláštňovat. Zejména kytarista Peter Buck s úspěchem dokazuje, že je víc než jen pilným žákem Rogera McGuinna, když nápaditými kytarovými linkami dodává temnější nádech písním Feeling Gravitys Pull a Old Man Kensey nebo když vezme do ruky banjo, dokonale padnoucí do závěrečné balady Wendell Gee. Skupina zkrátka vyzrává a i když jí výraznější žebříčkové úspěchy zatím stále unikají, o to větší vážnosti se těší u alternativněji laděných posluchačů i odborné kritiky.