Bloudění je u konce, žádoucí směr, který stojí za to rozvíjet, je nalezen. Album Meddle představuje v diskografii Pink Floyd zásadní bod obratu, kdy kapela konečně setřásla stín barrettovského debutu a vynalezla svou novou tvář. Pro milióny jejich fandů je to obrat pozitivní a spásný, najdou se ale pochopitelně i hlasy, které ho považují za téměř zrádný ústup od smělého zvukového pokusnictví ke komerci. Podle mě ale jediné, co nahrává takovým tvrzením, jsou prodejní čísla následujících megaúspěšných desek, nikoliv hudba samotná, která je stejně vzrušující a navíc je příjemnější ji poslouchat. To, že jí po letech neustálého obehrávání a fanatického obdivu můžeme mít někdy plné zuby, není její vina.
Pink Floyd se úplně nezříkají nezvyklých postupů, kombinací a studiových hrátek, svůj sound ale výrazně projasnili, zaostřili a především z něho vytvořili ucelenou hmotu, i když to ještě neplatí na celé ploše alba. Jasným signálem nově nalezené sebejistoty je ale hned úvodní instrumentálka One of These Days postavená na přímé, robotické basové lince (hrají ji v tandemu Waters i Gilmour) a klávesových šťouchancích, která až ve druhé polovině dostane hutnější rockovou podobu s kvílející kytarou. Ostatní písně z A-strany se nesou v zasněném akustickém duchu, ale jak A Pillow of Winds s plovoucí basou a příslušně vláčnou slide kytarou, tak Fearless zakončená fotbalovým chorálem z nastolené atmosféry nevybočují. Jediné dva... číst dále
Bloudění je u konce, žádoucí směr, který stojí za to rozvíjet, je nalezen. Album Meddle představuje v diskografii Pink Floyd zásadní bod obratu, kdy kapela konečně setřásla stín barrettovského debutu a vynalezla svou novou tvář. Pro milióny jejich fandů je to obrat pozitivní a spásný, najdou se ale pochopitelně i hlasy, které ho považují za téměř zrádný ústup od smělého zvukového pokusnictví ke komerci. Podle mě ale jediné, co nahrává takovým tvrzením, jsou prodejní čísla následujících megaúspěšných desek, nikoliv hudba samotná, která je stejně vzrušující a navíc je příjemnější ji poslouchat. To, že jí po letech neustálého obehrávání a fanatického obdivu můžeme mít někdy plné zuby, není její vina.
Pink Floyd se úplně nezříkají nezvyklých postupů, kombinací a studiových hrátek, svůj sound ale výrazně projasnili, zaostřili a především z něho vytvořili ucelenou hmotu, i když to ještě neplatí na celé ploše alba. Jasným signálem nově nalezené sebejistoty je ale hned úvodní instrumentálka One of These Days postavená na přímé, robotické basové lince (hrají ji v tandemu Waters i Gilmour) a klávesových šťouchancích, která až ve druhé polovině dostane hutnější rockovou podobu s kvílející kytarou. Ostatní písně z A-strany se nesou v zasněném akustickém duchu, ale jak A Pillow of Winds s plovoucí basou a příslušně vláčnou slide kytarou, tak Fearless zakončená fotbalovým chorálem z nastolené atmosféry nevybočují. Jediné dva zcizovací naschvály, jaké byly typické pro předchozí desky, představuje ležérně swingující San Tropez a klasická bluesová dvanáctka Seamus, u níž ovšem nejen kvůli vytí psa, který dal písni jméno, jasně cítíme ironický odstup.
To hlavní ale samozřejmě přichází s dlouhatánskou skladbou Echoes, která zaplňuje celou druhou stranu. Charakteristický zvuk Pink Floyd 70. let je tady už zcela hotový včetně typických hymnických nástupů po okázalém Masonově breaku. Ani psychedelické mlžení ve střední části netříští semknutost celku, mezi ním a písňovým úvodem i závěrem je logická návaznost. Právě v této velkoryse vystavěné ale soudržné skladbě jakoby Pink Floyd trhli plentou a představili veřejnosti svůj zbrusu nový zvukový trademark, v němž je stejně místa pro blyštivou pompu, novátorství i citové nasazení. Od všech těch psychedelických snídaní a kosmických tripů zamířili k Zemi, začala je (především Waterse) zajímat civilnější témata a myšlenkově provázané celky. Následující trojice ikonických alb trochu nezaslouženě Meddle zastiňuje. Za své nedotknutelné výšiny ale vděčí právě téhle výhybce.
12.12.2018 - 16:26 | Luvák
Echoes je suverénně nejlepší věc, jaká kdy vznikla. A tohle album není jen Echoes.