Ač si to možná málokdo uvědomí, Phil Collins nekoketuje se soulem poprvé. Jeden z jeho největších hitů "You Can't Hurry Love" pochází z repertoáru The Supremes a na něj obvykle navazující song "Two Hearts" pro Collinse napsal Lamont Dozier, člen slavného autorského tria Holland-Dozier-Holland, které má na svědomí řadu hitů legendárního Motownu. Právě do jeho katalogu se člen Genesis ponořil, aby nahrál "Going Back".
Ve chvíli, kdy se ale do alba zaposloucháte, nebudete mít pocit, že se do vašich zvukovodů line něco současného, ale naopak nabydete dojmu, že se vracíte o několik desetiletí zpět. Že je něco špatně? Ale vůbec! Přesně s takovýmto cílem Collins k přípravě přistupoval. Aby měla kolekce opravdu téměř historizující styl, sehnal dokonce k nahrávání i tři členy The Funk Brothers, což byla studiová kapela, která byla u velké řádky hitů z Hitsville. V případě Collinse pak nikoho nepřekvapí ani to, že nechybí hojně využitá dechová sekce a perfektní sbory. Přesně jako v šedesátých letech.
Šťastnou ruku měl Collins také ve výběru songů. A že bylo z čeho vybírat. Ačkoli celý tento projekt začal v podstatě jako něco pro radost, postupně se do něj nořil natolik, že nahrál kolem čtyřiceti písniček převážně od The Temptations, The Doobie Brothers, Stevieho Wondera, Four Tops, The Supremes nebo Martha And The Vandellas. Zvolil poměrně nevyvážený průřez - od pomalých věcí, jako je třeba titulní "Going Back", až třeba po lehce... číst dále
Ač si to možná málokdo uvědomí, Phil Collins nekoketuje se soulem poprvé. Jeden z jeho největších hitů "You Can't Hurry Love" pochází z repertoáru The Supremes a na něj obvykle navazující song "Two Hearts" pro Collinse napsal Lamont Dozier, člen slavného autorského tria Holland-Dozier-Holland, které má na svědomí řadu hitů legendárního Motownu. Právě do jeho katalogu se člen Genesis ponořil, aby nahrál "Going Back".
Ve chvíli, kdy se ale do alba zaposloucháte, nebudete mít pocit, že se do vašich zvukovodů line něco současného, ale naopak nabydete dojmu, že se vracíte o několik desetiletí zpět. Že je něco špatně? Ale vůbec! Přesně s takovýmto cílem Collins k přípravě přistupoval. Aby měla kolekce opravdu téměř historizující styl, sehnal dokonce k nahrávání i tři členy The Funk Brothers, což byla studiová kapela, která byla u velké řádky hitů z Hitsville. V případě Collinse pak nikoho nepřekvapí ani to, že nechybí hojně využitá dechová sekce a perfektní sbory. Přesně jako v šedesátých letech.
Šťastnou ruku měl Collins také ve výběru songů. A že bylo z čeho vybírat. Ačkoli celý tento projekt začal v podstatě jako něco pro radost, postupně se do něj nořil natolik, že nahrál kolem čtyřiceti písniček převážně od The Temptations, The Doobie Brothers, Stevieho Wondera, Four Tops, The Supremes nebo Martha And The Vandellas. Zvolil poměrně nevyvážený průřez - od pomalých věcí, jako je třeba titulní "Going Back", až třeba po lehce progresivní hit "Papa Was A Rolling Stone". A proč nevyvážený? Jeden styl je totiž dominantní - onen mix soulu a groove. Doslova drtivá většina písniček je hodně svižná a díky tomu i celé "Going Back" vyznívá až neuvěřitelně živě, svěže a dynamicky. Kdo má rád již zmíněné "You Can't Hurry Love" nebo "Two Hearts", bude z konečného výběru skákat metr dvacet vysoko. My v bývalém komunistickém bloku máme navíc tu výhodu, že nás motownská éra nezasáhla v takové míře jako v imperialistické cizině, a možná si tak rozšíříme své obzory.
The Ultimate Edition
Pro své fanoušky Phil Collins přichystal povedený dárek v podobě limitované "The Ultimate Edition", kde k CD přibalil ještě DVD. Na něm naleznete především hodinu a půl trvající domácí video o natáčení alba, kde muzikant například rozebírá své problémy s rukou nebo způsob natáčení od domácích dem až po finální nahrávání. Tento film se tematicky prolíná s půlhodinovým rozhovorem, kde promluví nejen Collins, ale i jeho spolupracovníci. Ovšem rozhovor, dokument a ještě dva videoklipy nebudou tím, kvůli čemu byste si měli tuto verzi pořídit. Tím hlavním důvodem bude dalších jedenáct(!) písniček, které rozhodně nejsou pouze do počtu. Najdete mezi nimi i velmi známé "Dancing In The Streets" nebo "You Keep Me Hangin’ On" a dokazují například to, jak moc a s jakým zaujetím se Collins do motownských hitů ponořil.
Dobře, ale teď ta nejdůležitější otázka: Proč si vůbec "Going Back" kupovat? Proč by nebylo lepší sehnat radši rovnou originál, když se měla tahle deska co možná nejvíce přiblížit době, kdy jednotlivé skladby vznikly? Odpověď je jednoduchá: Protože Phil Collins. Snaha o co možná nejvíce autentický zvuk mu ani v nejmenším nezabránila, aby do nahrávky nevložil velký kus sebe. Fakta, že běloch dělá v podstatě černošskou hudbu, že ji nazpíval svým charakteristickým hlasem nebo i to, že kompletní produkci měl na starosti původem bubeník, tedy Collins sám, se do celkového vyznění vtiskla opravdu podstatně. Způsob, jak dokázal tyto svoje představy zapracovat do původního zvuku, je takřka geniální.
Asi většina lidí, včetně Collinsových fanoušků, se shodne, že poslední řadovka "Testify" nepatří zrovna k povedeným deskám, a i z toho důvodu bude většina z nich z "Going Back" nadšená. Phil Collins udělal něco naprosto nečekaného, úplně jinak, než by kdokoli hádal, a výsledek je překvapující. Ať už jsou objektivní důvody jakékoli, jeden subjektivní je přesto nejdůležitější - mezi Collinsem a Motownem funguje Ta Chemie. Tahle reakce se navíc přenáší i na posluchače. V tu ránu máte lepší náladu a chvílemi je vám i do tance. Ona chemie je něco, co zkrátka odděluje ty výborné věci od těch průměrných. Zde sálá z každého tónu, a tak Phil Collins jde s tímto albem zpět nejen v čase, ale také na vrchol.
Komentáře