Peter Gabriel - Peter Gabriel 3

S hledáním názvů pro svá sólová alba si Peter Gabriel i nadále nedělá těžkou hlavu. Že to není důsledek tvůrčí impotence, je ovšem z obsahu třetího z nich více než jasné. Nahrávka s „pomocným“ titulem Melt znamená v Gabrielově kariéře důležitý předěl a definitivní zaklapnutí knihy Genesis, k níž předchozí desky ještě tu a tam odkazovaly. Slůvko „art“ můžeme klidně nechat v oběhu, ale na jeho sedmdesátkové konotace je lepší zapomenout. Peter Gabriel plnými doušky vstřebává post-punkové a novovlnné podněty a přetváří je ve zvukově aktuální, ale především naprosto osobitý rukopis. Jen hrstka progrockových velikánů dokázala takhle elegantně proplout do další dekády a nejen zůstat relevantní, ale dokonce zpětně ovlivnit své mladší inspirátory.

Na spolupracovníky z této kategorie má Gabriel mimořádný čich. Tentokrát z nich vedle Roberta Frippa, podílejícího se už na předchozích albech, najdeme i bývalého kolegu Phila Collinse, muže, který se v osmdesátých letech rovněž neztratil, byť především z komerčního hlediska. Jeho monumentálně práskající bicí jsou slyšet v písních Intruder a No Self Control a především v prvním případě výrazně přispěly k zlověstné atmosféře skvělého otvíráku, spolu s Gabrielovými sošnými klávesami a skřípající kytarou Davida Rhodese. Ten je v muzikantském týmu nováčkem, následující Gabrielova alba už si ale bez jeho přispění lze jen těžko představit, podobně jako bez holohlavého basisty Tonyho Levina, který zpěvákovi stojí po boku už od „jedničky“. V tomto případě se ovšem výjimečně představuje pouze v jediném kuse (I Don't Remember), zatímco většinu basových linek obstarává John Giblin.

Počet muzikantů, které Gabriel nalákal do studia, roste. Vedle starých známých (Larry Fast, Jerry Marotta, Fripp, Levin), se tu mihne Kate Bush (vokály v No Self Control a Games Without Frontiers) ale také Paul Weller, který svou štiplavou kytarou ozdobil píseň And Through the Wire. Právě tato spolupráce je důkazem, jak málo si Gabriel dělá z nevraživosti mezi progrockovou a novovlnnou generací. Totéž můžeme říct o angažování Steva Lillywhitea na post producenta. Ten se dosud nejvíce zviditelnil prací na raných nahrávkách Siouxsie and the Banshees a pro realizaci Gabrielových modernizačních záměrů se ukázal být ideální osobou.

Společně vytvořili album pyšnící se průrazným, dynamickým zvukem i nevšedními aranžérskými nápady, album, které si vyšlapává vlastní cestu napříč rockovými i popovými lány a nenechá se svazovat stereotypy minulými ani současnými. Už jen způsob, jakým jsou využívány syntezátory, je unikátní a nepodobá se ani zastaralým artrockovým rejstříkům, ani melancholické odcizenosti nových romantiků. V Gabrielových skladbách je dost místa pro zvukové experimenty, přesto se stále vejdou do mantinelů přehledné popové písně.

Prototypem nepodbízivé chytlavosti je největší hit desky Games Without Frontiers, ale i rockověji pojaté songy I Don't Remember nebo Not One of Us, v baladičtější rovině zase boduje album písní Family Snapshot. Nejvíce se vymyká závěrečný protestní hymnus Biko s majestátně jednoduchou figurou brazilského bubnu surdo (opět Collins) a dudáckým partem Larryho Fasta. Píseň, věnovaná umučenému jihoafrickému bojovníku proti apartheidu, předznamenává Gabrielův zájem o hudební i politické dění v zemích třetího světa a stala se neodmyslitelnou součástí jeho účinkování na různých charitativních monstrakcích. Její patos je ovšem na rozdíl od příbuzných citově vyděračských chorálů typu Do They Know It's Christmas? nebo We Are the World uvěřitelný. A podobně celá Gabrielova tvorba přes svou artistnost nikdy nepostrádala lidský rozměr a citovou opravdovost. Albem „Melt“ navíc vstoupila do fáze, kdy spoluurčuje hlavní vývojové proudy.