Pere Ubu - 20 Years in a Montana Missile Silo

Dvaačtyřicet let na scéně, šestnáct alb. Jednoduché počty znesnadňují hledat na novince Pere Ubu něco nového nebo překvapivého, vlastně by to ani nebylo fér. Jenže. Až příliš snadno se lze přistihnout při údivu nad tím, jak ostře a přímočaře clevelandský soubor v roce 2017 zní. Rozjívený veterán dělá při výjezdu ze zaprášené garáže řinčivý rámus, hlasitě sípe a přerývaně oddychuje, jako by snad mělo jít o jeho poslední jízdu. Pokud ano, tak se vší parádou.

„Mojí úlohou není vysvětlovat,“ říká frontman a poslední zakládající člen David Thomas a ví proč – fanouškům to nikdy příliš neusnadňoval a rozhodně s tím nehodlá začínat právě nyní. Pere Ubu zůstávají nesnadno uchopitelnou i nesmírně živoucí entitou, která si frčí ve svém vlastním žánru, a skutečnost, že se na novince 20 Years in a Montana Missile Silo po dekádách vrací k halasnému postpunku a ryčným surfovým melodiím, na tom nic nemění. Těžkotonážní mašina, jež k artovým výbojům a punkovému přístupu přidává lásku k pravověrnému blues a příslušnost k sektě kapitána Hovězí srdce, je stále rozeznatelná po pár tónech a i nadále je složité odhadnout období, v němž to které album vyšlo. Konzistence, integrita. Podobně jako u anglických The Fall, tam by ale bylo možné dataci jednotlivých písní určit při hlubším zkoumáním jaterních testů Marka E. Smithe.

Album 20 Years in a Montana Missile Silo hlasitě hřímá výživnými pankárnami, jako jsou Toe to Toe nebo úvodní Monkey Bizness, ještě živočišněji ovšem působí v kvílivých rozvážnějších blues (Howl či Swampland). „Už se vážně těším, až budu zase nějakou dobu hrát něco jiného, něco jemného a příjemného,“ říkal zasněně Kristof Hahn po letním koncertě Swans na Brutalu. Jistě, po sedmi letech života uprostřed zemětřesení je to pochopitelné, ale s Pere Ubu, jejichž řady od letoška rozšířil, si moc nepomohl. Jeho steelkytara si náramně rozumí s psychedelickými rejstříky syntezátorů, Pere Ubu burácí a eskamotérsky žonglují s postpunkem, dubem nebo krautrockem. Vůdčí úloha mohutného Thomasova hlasu je nezpochybnitelná, podobně určující jsou ale i basové motivy Michelle Temple.

Pere Ubu jsou dávno klasikou a jejich nové album na tom nic nezmění. Přesto je dobře vědět, že se starý medvěd Thomas ještě dokáže nad(e)chnout a vyprodukovat se svými spoluhráči svěží dílo, které, při veškerém respektu, polovině současných postpunkových hvězd zatne tipec už po několika taktech úvodní skladby. Obouchané kladivo nerezaví.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #79.