Paramore - After Laughter

Paramore za sebou mají další těžkou kapitolu své existence a po té, co se po odchodu bratrů Farrových v roce 2010 museli ve zbylé trojici semknout a pořádně zamakat, aby pak o tři roky později vydali eponymní čtvrtou desku, je tentokrát potkala další rána. Zatímco jsme si všichni mysleli, že silné trio už nic nerozdělí, uvnitř formace probíhal boj o peníze, který na konci roku 2015 vyústil v odchod basáka Jeremyho Davise a soudní spor o to, zda vlastně vůbec kdy byl regulérním členem kapely a podílel se na tvorbě muziky a jaké procento z výdělků by mu tedy v návaznosti na to mělo náležet.

Ukázalo se totiž, že tu podstatnou smlouvu s vydavatelstvím má jen zpěvačka Hayley Williams a ostatní muzikanti jsou papírově bráni jen jako nájemní zaměstnanci. Což ve zkratce znamená, že když Davis odešel, skončil tím i jeho nárok na jakékoliv finanční odměny. On však tvrdí, že Paramore spoluzakládal a je tak spoluvlastníkem skupiny, což by znamenalo, že by mu peníze na účet měly přicházet i po jeho odchodu.

Možná ještě překvapivější krok následoval o dva měsíce později, kdy se bubeník a nově i klávesista Zac Farro rozhodl do Paramore vrátit. Zajímavé je, že v rozhovorech k páté studiovce přiznali často se objevující chuť rozpustit kapelu i její stálí členové, tedy kytarista Taylor York a zmiňovaná frontwoman Williams. Zdá se, že udržet tuhle partu naživu není vůbec nic jednoduchého. A to ještě možná nevíte, že zpěvačka před pár dny oznámila rozpad manželství s Chadem Gilbertem z pop-punkových New Found Glory.

Pomineme-li ale všechny šarády v sestavě, tou nejdůležitější otázkou je, zda s Paramore zůstanou fanoušci i po poslechu jejich nejnovějšího díla "After Laughter". To se totiž pod vlivem komerčního úspěchu svého předchůdce a zejména singlu "Ain't It Fun" zcela vykašlalo na pop-punkové kořeny formace a když už na něm kytary uslyšíte, většinou budou hrát jen nějaký lehoučký funky riff někde v pozadí. "Ain't It Fun" byla skvělá a navzdory svému názvu také velmi zábavná hitovka, záměr natočit ale takových kousků dostatek na to, aby se jimi zaplnilo čtyřicet minut stopáže, se příliš nevydařil. Jejich kvalit totiž nedosahuje žádný z jeho nástupců.

Zvuk "After Laughter" bezpochyby překvapí každého, kdo měl někdy tu čest s předchozí tvorbou formace z Tennessee a kdybychom psali recenzi hned po vydání, nejspíš by to dopadlo podobně znechucenými dojmy jako v případě na rychlo spíchnutých odstavců hodnotících nové Linkin Park. Naneštěstí ale ani záměrná časová prodleva umožňující se s novými songy sžít a pořádně si je naposlouchat čerstvému výlisku moc nepomohla. Hovořit o zklamání roku podobné tomu, jako když Thirty Seconds To Mars po vynikajícím "This Is War" vydali zoufale bezzubou nahrávku "Love, Lust, Faith And Dreams" je tak bohužel na místě.

Když se pustíte do rozboru nejnovější studiovky, nelze jí upřít, že v sobě skrývá upřímnost v tom, co se posluchači snaží sdělit. Málokomu asi budete muset po přečtení předchozích odstavců vysvětlovat, o čem se asi tak zpívá v úvodním singlu "Hard Times". Také druhý singl "Told You So" se dá poměrně dobře chápat jako song o návratu Zaca do sestavy.

Na druhou stranu ale i po nastudování zjistíte, že si je spousta textů dost podobných a i když se v nich řeší řada nepříjemností, frustrace a záležitostí kolem kapely, nejsou napsány až tak dobře, že byste si z nich sedli na zadek. Do určité míry se tak Paramore lyricky točí v kruhu a to i přesto, že se do kreativního procesu zapojilo i mužské osazenstvo, takže zatímco třeba na elektronickém spodku stojící "Grudges" pomohl na svět hlavně Zac Farro, na cinkající skladbě "Pool" má zase velký podíl Taylor York.

Ať už jsme ale v minulosti různé skladby mohli kromě pop-punku řadit také příležitostně i k alternativnímu rocku, power popu nebo emu, současná tvorba se opírá hlavně o new wave a synth-pop podobný spíš takovým Haim. Což není apriori špatně, jen kdyby šlo i přes změnu žánrů hlavně o dobré písničky. Těch zde ale bohužel mnoho není.

K historii kapely se ještě jakžtakž váže poměrně slušná sypačka "Idle Worship", v tradici "The Only Exception" a "Hate To See Your Heart Break" navazuje "26", obecně ale těch skladeb, které byste si chtěli pouštět neustále dokola podobně, jako se to dělo s téměř vším na "Brand New Eyes" i eponymním albu, ale mnoho není. Vlastně je tady jen jeden moment, který opravdu strhne. Jmenuje se "Fake Happy" a když v něm po akustickém úvodu, nástupu synťáků a nevýrazné první sloce přijde na řadu refrén a v něm Hayley pořádně zařve "Oh please!", husí kůže je zaručena. To je píseň, která vážně má koule.

Je vážně škoda, že takových momentů "After Laughter" nenabízí více. A že po svém nejsilnějším tvůrčím vrcholu koně ze stáje Fueled By Ramen naopak přicházejí se svou nejslabší nahrávkou. Možná se na závěr stojí za to ještě jednou vrátit k příměru s Linkin Park. Obě skupiny své příznivce letos překvapily s novým zvukem, rozdíl mezi nimi ale spočívá v tom, že zatímco u "One More Light" je všem, kteří dříve nu-metalové ikony poslouchají odjakživa jasné, že se jedná jen o nárazový experiment a na dalším albu bude zase něco totálně odlišného, v případě Hayley a spol. jde o postupné a cílené vyměknutí za cílem dalších komerčních úspěchů. To ostatně nechtěně sama potvrdila v jednom z interview k nové desce, kde prohlásila, že když dnes jede na kole, už ji ani nenapadne, že by se alespoň jednou rukou nedržela řidítek. A tahle ztracená rebelie je přesně to, co novým Paramore strašně schází.