K takovéhle desce se nedopracovává, k takovéhle desce se sklouzává. Will Sheff ostatně už předem prohlašoval, že nepůjde o jednotnou kolekci, že nepracuje soustředěně, idea tu je, ale kostra chybí. Že chce zase něco trochu jiného. Že se natáčí po různých koutech země, s nejrůznějšími lidmi, v nejrůznějších náladách. Že nedrží žádný žánrový limit ani pevné nástrojové obsazení. Výsledek je už několik týdnů na světě. Chce se říct další povedený zářez v diskografii Okkervil River, jenže nůž se odráží...
Dal jsem desce delší čas, ať se milá vyloupne v celé kráse, ať předvede, co se v ní ukrývá, ať mi poodhalí i své skryté sklony. Přeci jen je to srdeční kapela, jejíž předchozí The Stand Ins bylo tak nesentimentálně vzdušné a DIY folk-rockové začátky k sežrání.
Otevřeně - na I Am Very Far jsou dobré věci, Will zpívá jak o život, naříká i čistě vábí, texty jsou obrazotvorné a přirozené, objevují se skvělé melodické motivy, pracuje se s dynamikou a strukturou jednotlivých skladeb. To vše zní skvěle. Tlupa střílí kolem sebe bez míření a evidentně jasného cíle (to je vyseklá poklona), zdánlivě nesourodá kolekce žánrů, nálad a nástrojů drží bezpečně pohromadě. Lektvar s příjemnou vůní, ale neprověřeným účinkem, natož vedlejšími příznaky. Lákavé. Jenže ono je to celé nepřirozeně nafouklé, protáhlé na únosnou mez a chvílemi až za. Jako by každá skladba měla být malým dramatem (což není špatný... číst dále
K takovéhle desce se nedopracovává, k takovéhle desce se sklouzává. Will Sheff ostatně už předem prohlašoval, že nepůjde o jednotnou kolekci, že nepracuje soustředěně, idea tu je, ale kostra chybí. Že chce zase něco trochu jiného. Že se natáčí po různých koutech země, s nejrůznějšími lidmi, v nejrůznějších náladách. Že nedrží žádný žánrový limit ani pevné nástrojové obsazení. Výsledek je už několik týdnů na světě. Chce se říct další povedený zářez v diskografii Okkervil River, jenže nůž se odráží...
Dal jsem desce delší čas, ať se milá vyloupne v celé kráse, ať předvede, co se v ní ukrývá, ať mi poodhalí i své skryté sklony. Přeci jen je to srdeční kapela, jejíž předchozí The Stand Ins bylo tak nesentimentálně vzdušné a DIY folk-rockové začátky k sežrání.
Otevřeně - na I Am Very Far jsou dobré věci, Will zpívá jak o život, naříká i čistě vábí, texty jsou obrazotvorné a přirozené, objevují se skvělé melodické motivy, pracuje se s dynamikou a strukturou jednotlivých skladeb. To vše zní skvěle. Tlupa střílí kolem sebe bez míření a evidentně jasného cíle (to je vyseklá poklona), zdánlivě nesourodá kolekce žánrů, nálad a nástrojů drží bezpečně pohromadě. Lektvar s příjemnou vůní, ale neprověřeným účinkem, natož vedlejšími příznaky. Lákavé. Jenže ono je to celé nepřirozeně nafouklé, protáhlé na únosnou mez a chvílemi až za. Jako by každá skladba měla být malým dramatem (což není špatný nápad). A tak jsou stopáže ve valné většině nad 4 minuty a od poloviny každé ze skladeb se graduje a graduje. Na dvou třech věcech v albu by to bylo snesitelné, ale tady to ruší (Show Yourself, The Rise). Od třetího tracku je to drama za dramatem. Uf. Někoho určitě na city útočící telenovely s přehnanou kumulací prvoplánových zápletek a „hurá sláva, ach, ano můj bože, to je ono“ rozuzlených happy endů baví. Cílovku to má a je to v tom směru dotažené.
Šup, ve správnou chvíli bych byl na lopatkách - a dal bych 75 až 79%. Jenže je tu to „jenže“. Celé to zní až jako jakýsi pomp-folk-rock (cha...), do finále za každou cenu. Deska připomíná dramaturgicky nedotaženou kompilaci singlů s absencí b-stran a rarit. 11x na plný plyn a nadoraz. Jeden příklad za všechny - opravdu totálně mimo (jasně, jak pro koho) je cukrkandlově kýčovitý začátek We Need a Myth - ševelící smyčce, romanticky se vlnící klavír a postupné zvedání jednoduchého melodického motivu - očekávané zklidnění a zase do výšek. Přeslazeno k nechutnosti. Šablonovité, nepřekvapující, bez ospravedlňujícho nadhledu či ironizace (určitě to myslí upřímně...). Takže to vše na vysvětlenou, proč 59%.
Co se na druhou stranu povedlo, je stylová nezařaditelnost, která z desky dělá v kontextu předešlé tvorby opravdovou raritu. Tytam jsou názvuky country, kytarové písničkářství či občasné hlukařství. Ze všeho je tu sice kousek, fragmenty, které v plochách plných dechů a smyčců zanikají či se rozpadají na atomy tvořící zvukovou koláž.
Úvodní The Valley je postavená na chřastění rolniček a hutných úderech, vyvolává představy jakéhosi zaklínacího tance, který provozují zřejmě ty dvě potvory z opět vydařeného černomodrorudého obalu alba. Muzikant utrápený svým osudem, posláním, obsesí a prokletím. Jenom zpěv, rytmus, sem tam skluz v tomto případě opodstatněných smyčců a naléhavý tón: stejně, jako když uklouzne noha, plácám se na poslední příčce žebříčku... vydařený otvírák.
Stejně tak následující Piratess patří mezi vydařené a staví na jednoduchém, strojově a městsky industriálně znějícím soundu bicích, až popěvkově nekomplikované melodii a sedmdesátkové base. Hříšně odkazující až kamsi k ELO. Jenže (takové množství „jenže“ v jednom článku jsem už dlouho nepoužil) pak už se jasné kontury rozplizávají. Všechny další písně sice mají zapamatovatelné motivy, slogany a rytmy, jenže se v nich dá při poslechu celého alba lehce ztratit. Jednotlivé momenty jsou tam ale parádní. Atomové bicí ve White Shadow Waltz, pohádkově průzračný motiv Mermaid (tahle být o polovinu kratší!) nebo opět ELO evokující riff akustické kytary v Rider.
Album I Am Very Far si fanoušky najde. Dovedu si představit, jak by mi sedlo, mít zrovna trable s děvčetem... Při melancholických samotářských dýcháncích obestlán jejími fotografiemi, při pěstovaném tesknu, při červeném a při nechuti připravovat se na zkoušky. (To se mi to píše s milující ženou, lihovým oparem a údajně ukončeným vzděláním.) Ideální je pouštět společně s dalšími nejméně 6 alby a zapnutou funkcí náhodného přehrávání. Takto provedená selekce dá písním naprosto jiný rozměr, které současně získají opodstatnění, kontury a zasáhnou naslouchajícího přímo na komoru.
Není to špatná deska. Ale já už se prostě těším na novou.
Komentáře