Na brooklynské čtyřčlenné garážovce Obits byste měli milovat úplně všechno, od frontmana Ricka Froberga (ex-Hot Snakes, ex-Drive Like Jehu), přes rozhovory, etické postoje a jejich punkovou minulost, až po artworky. Všechno, co se jich týká, je faktický souhrn DIY přístupů a letos třiačtyřicetiletý Froberg je živoucím důkazem, že se podle nich dá žít. Je strašná škoda, že jejich letošní deska Moody, Standard and Poor nevyznívá příliš přesvědčivě.
Žádná kapela by se neměla spoléhat na svou minulost, ale Obits hrajou soutěž podstatně mladší generace, a přestože se jí účastní bez jakýchkoli příkras, na scéně, kterou kdysi definovali Wipers, zaostávají. V roce 2009 Froberg, Greg Simpson (basa), Sohrab Habibion (kytara) a Scott Gursky (bicí) vydali I Blame You, svěží desku nabitou vyprsenými punkovými hity, které své přímé komuniké směřovaly do singlu Two-Headed Coin. Froberg se vyvázal z věčné spolupráce s kytaristou Johnem Reisem, ale zatímco na I Blame You mu to ještě nabízelo nové možnosti, Moody, Standard and Poor zní spíš tak, jak napovídá už sám název. Nabručeně v mollové poloze. Album o délce nějakých 35 minut vyznívá chabě a v porovnání s předchozí deskou nedotaženě – když v Beggin Dogs nebo Killer už už začínáte cítit ten správný drajv, pohřbí to produkce, především bicí, které zní jako z nějakého dema. Hodně lo-fi dema. Žádné kolečko nezapadá do jiného. Nicméně některé písničky zní dostatečně... číst dále
Na brooklynské čtyřčlenné garážovce Obits byste měli milovat úplně všechno, od frontmana Ricka Froberga (ex-Hot Snakes, ex-Drive Like Jehu), přes rozhovory, etické postoje a jejich punkovou minulost, až po artworky. Všechno, co se jich týká, je faktický souhrn DIY přístupů a letos třiačtyřicetiletý Froberg je živoucím důkazem, že se podle nich dá žít. Je strašná škoda, že jejich letošní deska Moody, Standard and Poor nevyznívá příliš přesvědčivě.
Žádná kapela by se neměla spoléhat na svou minulost, ale Obits hrajou soutěž podstatně mladší generace, a přestože se jí účastní bez jakýchkoli příkras, na scéně, kterou kdysi definovali Wipers, zaostávají. V roce 2009 Froberg, Greg Simpson (basa), Sohrab Habibion (kytara) a Scott Gursky (bicí) vydali I Blame You, svěží desku nabitou vyprsenými punkovými hity, které své přímé komuniké směřovaly do singlu Two-Headed Coin. Froberg se vyvázal z věčné spolupráce s kytaristou Johnem Reisem, ale zatímco na I Blame You mu to ještě nabízelo nové možnosti, Moody, Standard and Poor zní spíš tak, jak napovídá už sám název. Nabručeně v mollové poloze. Album o délce nějakých 35 minut vyznívá chabě a v porovnání s předchozí deskou nedotaženě – když v Beggin Dogs nebo Killer už už začínáte cítit ten správný drajv, pohřbí to produkce, především bicí, které zní jako z nějakého dema. Hodně lo-fi dema. Žádné kolečko nezapadá do jiného. Nicméně některé písničky zní dostatečně sebevědomě, aby přerostly rámec alba a udržovaly v pohybu motor pro lidi, kteří smýšlejí podobně jako Obits.
A takových naštěstí není málo. Froberg má dost možná jeden z nejlepších hlasů v žánru, který jen málo dbá na hlasivky frontmanů. Jeho nestárnoucí ječák, jednou jízlivý, jindy zhusta melodický, sedí v písničkách jako I Want Results naprosto přesně, hardcoreový řev by byl nepatřičný. Přesně tenhle hlas (s podporou Reise) vytvářel z Hot Snakes milník a loni se postaral o malý rozruch, když se ti dva sešli a odehráli neohlášený miniset před koncertem Obits v San Diegu.
Froberg zní naživo pokaždé neuvěřitelně, letošní release party v klubu Bell House nebyla žádnou výjimkou. Podium vypadalo komicky prázdně – všechny tři kapely, které se ten večer představily (jako support si zahráli Sundelles a Tijuana Panthers), jsou poctivé garážovky a ke koncertu nepotřebují nic víc než sdílený backline. Bell House má nový interiér, vytříbený, naoko rustikální; často tu probíhají večírky nehudebního charakteru. Ne, tohle nebyl žádný punkový klub, ale Obits – stejně jako většina obecenstva – jsou chlapi od rodin s běžným zaměstnáním, a tak už se musí trochu krotit. Jejich set byl jasný, přímý a bez zbytečných keců. Odehráli dobrou show, stejně jako když před třemi lety začínali. A přes jakýkoli nesouhlas s novou deskou, jedno je jasné. Obits si dělají, co chtějí, a dělají to výborně.
vyšlo ve Full Moonu #16, překlad anglického originálu Bro
Komentáře