Neil Young - Rust Never Sleeps

Tak ryzí a palčivé rock'n'rollové vyznání víry, jaké Neil Young zapsal do písně My My, Hey Hey (Out of the Blue), resp. jejího elektrického dvojčete Hey Hey, My My (Into the Black), se neslyší každý den. Věděl to i Kurt Cobain, který se se světem loučil citátem právě z těchto songů. Verš “It's better to burn out than to fade away” se stal součástí rockové ikonografie a není pochyb o tom, že souvislost s Cobainovou sebevraždou přispěla u příslušné generace i ke zvýšenému povědomí o původním pramenu. Youngova (dvoj)píseň, stejně jako celé album, které rámuje, ovšem takové konotační berličky ani v nejmenším nepotřebuje. Rust Never Sleeps představuje písničkářův vrcholný opus a další z uzlových bodů v jeho plodné kariéře.

Svým zcela nevypočítavým způsobem tu Neil Young reaguje na punkové hnutí a na rozdíl od velké části svých muzikantských vrstevníků vítá jeho představitele jako čerstvou krev do poněkud uondaného rockového těla. Ve zmiňované písni slouží jako symbol téhle divoké obrody jméno Johnnyho Rottena, jehož tu Young dává do souvislosti (jistě s určitou nadsázkou) s rebelským posláním mladého Elvise Presleyho, krále, který odešel, ale jeho štafetu rockové nespoutanosti a buřičství přebírají právě mladí punkoví hrdinové.

Album tvoří jakýsi symetrický diptych: první strana je sólovým, přísně akustickým okénkem Neila Younga (pouze skladbu Sail Away decentně dokresluje rytmika), zatímco na druhé už s písničkářem elektricky burácí jeho věrní Crazy Horse. Stejně byly koncipovány i koncerty na turné, které společně absolvovali v roce 1978 a z nichž také pochází většina nahrávek na albu. Kromě písní Pocahontas a Sail Away jde totiž o živé záznamy, do kterých se ve studiu něco málo dotočilo a eliminovaly se zvuky publika. To pěkně ilustruje dva důležité aspekty Youngovy práce: na jedné straně snahu o co největší syrovost a autenticitu, na té druhé posedlost kvalitou zvuku.

V koncertním filmu z onoho turné, pojmenovaném stejně jako album, vidíme v rolích podivných, zlověstných “bedňáků” postavičky Jawů, vypůjčené z tehdy čerstvého filmového megahitu Star Wars. Právě tito zakuklení skřeti, kteří se na plátně živili sběrem šrotu, vtipně symbolizují neustále číhající hrozbu opotřebovanosti, vysloužilectví, oni jsou ten rez, který nikdy nespí. Vyhlížejí chvíli, kdy umělec poleví v ostražitosti a začne recyklovat sebe sama. Snaha takovému nebezpečí čelit je ústředním tématem desky, ale zdaleka ne jediným. Neobyčejně působivě účtuje Neil Young s černým svědomím bílých Američanů ohledně genocidy Indiánů v písni Pocahontas, deziluzí “květinové” generace se dotýká Thrasher, protiválečný tón má Powderfinger, atmosféru drogového tripu zase Sedan Delivery, skladba, v níž se Neil Young a Crazy Horse punkovou neurvalostí inspirovali i hudebně.

Na Rust Never Sleeps se nejen sešly mimořádně vydařené písně, ale výtečně zafungoval i daný koncept. Svou folkovou tvář předvádí Young v syrové podobě, bez smyčců nebo steelkytarových sladidel, a díky tomu tvoří songy na A-straně dokonale pasující kontrapunkt k rockové řežbě na béčku. Tento soulad protikladů už jen podtrhují obě verze písně My My, Hey Hey, která v akustické podobě album otevírá a v celokapelové, zuřivě rozskřípané zakončuje. Dvě strany téže mince, dvě tváře téhož nekompromisního muzikanta.