My Name Is Ann! - The World Is My Oyster

Kdybych měl servírovat jistou dávku naivity a ověřené prozíravosti, řekl bych, že Lenka Morávková aka KnofLenka je navzdory despektu, který provázel její prvotinu Reciclatge (2007), jen důkazem toho, že „upřímné“, „srdeční“ věci mají svoji platnost a často přežijí déle než dobově podmíněný výsměch (i když jen v srdcích oddané minority). Je patos souvětí vyvážený?

Uvažuju, kdo by tak z tuzemských „primitivistů“ mohl vydýchat a zvládnout televizní prostředí pořadu Ladí neladí, v němž byla tehdejší podoba MNIAN podrobena povýšené ironii. Myslím, že třeba I Love 69 Popgeju by dopadli podobně (jakkoliv jsou to nesouměřitelné spolky), i když ti by se nebránili v kostýmech ani v rukavičkách, disponujíce přitažlivou gay-árijskou řečí těla. Ale to už jsme za rohem.

MNIAN stále propojuje ozvuky kraut rocku se syntezátorovými plochami, které nejsou ani tak přiléhavé, jen se převalují na nahé dece electro-punkové pláže, mají kérky undergroundových odboček (povrchní zhodnocení saxofonových vyhrávek zde funguje pouze částečně), zvukovou syrovinu prvních tuzemských raperů (Piráti), smyčkují civilní zvuky a mají post-world music nádech. Obýváková show, která se dnes cení na alternativních festivalech a schizoidních přehlídkách odhalených pohlaví. Melodický primitivismus sahající do analogových osmdesátek se vláčně propojuje s táhlými refrény, když je sacharidu příliš, nastoupí citoslovce.

Přebuzené čudlíky špinavých sekvencerů dovedou vytvořit adekvátní výstřih ženskému frojdu (fjord vs. freud), když se napiji černého čaje, mohu hovořit o siamském švindlu sester Cassadyových, CocoRosie křížené s Micachu jsou už příliš daleko, snad německé hřebelky ze stáje Monica. Melancholický podtón dodává erosu Ann žádoucí šminku, pokud chcete poukázat na nevyrovnanost nahrávky, zastavíme se u posledních tří skladeb, které mohou znamenat přechodovou oblast.

Španělskem inspirované tracky La torre de alta tension, Banera a Ciudad souvisejí s KnofLenčiným projektem Touching Huesca a antropologickými studii, sběrem terénních nahrávek, které tady tvoří nedílnou součást zvukového materiálu. Schází rozverná juchavost a až na nápěv lidovky Dobrů noc, má milá (nemluvil bych zrovna o coveru) i vokály. V závěrečné skladbě, která je krásným vrcholem, dochází k deklamaci a nakonec i ke skandovanému zpěvu ve španělštině. Město jako zdroj vnitřní a sociální anarchie? Jen přírodní výběhy znají odpověď, jen ony a Jon Krakauer.